Na dnešek byl hlášen opět déšť tady v Cadizu a okolí. Takže jsem ani neuvažovala o tom, že bych jela na pobřeží Atlanterry a vyrazila jsem směr Sevilla. Jen, než jsem tam měla dorazit, jsem si chtěla udělat mezizastávku v Jerez de la Frontera, který je po cestě.I když jsem na vlakovém nádraží chvíli váhala, jestli to nevezmu rovnou do Sevilly.
Posnídala jsem v kavárně na nádraží, sedla do vlaku s konečnou v Jerezu a po desáté jsem vysedla na nádraží s fasádou z malovaných kachlí. Podle google mapy jsem se vydala do historického centra najít katedrálu San Salvador a pevnost Alcazar. A zjistit, co zajímavého bych tu ještě mohla vidět.
Jerez de la Frontera je proslulý jezdeckou školou, produkcí vína sherry, flamencem. Návštěva koňské show v jezdecké škole je prý docela drahou záležitostí, takže jsem to vyškrtla jako možnou aktivitu. Ale docela jsem uvažovala o návštěvě některé z "bodegas" (vinných sklepů), kde je součástí prohlídky i ochutnávka sherry. A jelikož občas poprchávalo a samotné město mě moc nenadchlo, vyhledala jsem si v mapách možné bodegas (kolem jedné jsem prošla při cestě do centra, ale první prohlídka byla až v jedenáct). Poblíž pevnosti Alcázar se měla nacházet fabrika a vinný sklep známé značky Tío Pepe společnosti González Byass.
Došla jsem ke katedrále z 18.století a hned vedle ní uviděla šipky s typickým logem značky Tío Pepe ukazujícím směr ke vchodu do areálu fabriky. U katedrály je socha zakladatele vinařství Manuela Maria Gonzáleze Angela, který, ačkoliv původně pracoval jako bankovní úředník, se v pouhých 23 letech rozhodl na radu svého strýce Josého (lidově Pepe) založit vinařství. Psal se rok 1832. Právě po svém strýci Josém dal jednomu z vín název Tío Pepe, která se stala známou nejen ve Španělsku. Manuel González za nedlouho přizval do podniku jako partnera svého londýnského agenta Roberta Blake Bayss a vytvořili tak rodinný podnik González Byass. Dnes je značka vedena již pátou generací rodiny González, která dodržuje tradici výroby vín a brandy Lepanto a svoje vinice má nejen v okolí Jerezu, ale i v jiných španělských regionech.
Když jsem došla k pokladně, byla ještě zavřená. První prohlídka byla ve dvanáct. Bylo po jedenácté. Tak jsem se šla projít zahradou kolem Alcázaru. O půl dvanácté jsem si stoupla k pokladně, kde již došla skupinka anglických turistů. A za chvíli se pokladna otevřela. Základní vstupné s ochutnávkou nějakých vín je 14€. Já zvolila vstupné 20 €, kde jsem měla dostat i nějaké tapas a ty vína měly být ty lepší. Byla jsem nasměrována do návštěvnické haly, kde na stěnách visely fotografie slavných, kteří fabriku navštívili. Ve dvanáct jsem byla s ostatními španělsky hovořícími návštěvíky usazena do vláčku, kterým jsme se poté pohybovali po areálu, zatímco nás průvodce přes mikrofon seznamoval s historií a místy, které jsme zrovna míjeli. Nejdříve nás čekal tématický okruh týkající se výroby brandy. Známou značkou je Lepanto. Byly nám ukázány původní destilační přístroje a také rozlehlá místnost, kde se skladují sudy s brandy. Ve vzduchu byl cítit silný odér alkoholu.
Druhý tématický okruh se týkal již samotného vína. Součástí bylo i video. Navštívili jsme sklep, který Manuel González věnoval svému strýci, a který patří k nejstarší části areálu. Mohli jsme nahlédnout do zrekonstruované místnosti s původními láhvemi vína obalenými prachem a pavučinami. V jednom ze sklepů jsou sudy podepsané slanými osobnostmi i sudy na počest španělských králů. Prošli jsme prý jednou z nejhezčích ulic Španělska lemovanou vzrostlými keři vinné révy, jejíž listy tvořily přirozenou ochranu před sluncem. Asi po hodině jsme byli zavedeni do degustačního sálu, kde si každý zabral stůl a podle ceny, jakou jsme zaplatili za vstupenku, jsme dostali nalitá vína. Já dostala malý talíř se třemi tapasy - serrano, sýr a bramborový salát. A k tomu čtyři skleničky různých vín. Od suchého Tío Pepe až po sladký Solera 1847. Suché jsem hned odložila a popíjela jen ty dvě sladší vína. Za tu cenu těch tapasů bylo málo. A hlad mi nezahnaly. Vína tak stoupaly rychle do hlavy. Vyžahla jsem ty dvě skleničky vína. Všichni už měli dopito a jen se čekalo, kdo se první zvedne. Tak jsem se zvedla a ostatní také. Průvodce nás odvedl k obchodu s víny a suvenýry a rozloučil se s námi. V dobré ovíněné náladě jsem se prošla obchodem a zamířila k východu z areálu a pak směr vlakové nádraží. Chtěla jsem stihnout (a mohla jsem stihnout) vlak do Sevilly o tři čtvrtě na tři. Po cestě jsem si ještě vyfotila nějaké ulice a chtěla již foťák, na který jsem měla po celou dobu namontovanou selfie tyč, schovat do brašny...A brašna nikde. Nejprve mě v mém ovíněném stavu napadlo, že se mi třeba nějak odepla a někde se ztratila, ale pak mi došlo, že jsem ji měla zavěšenou na židli v degustačním sále a jak jsem se pak zvedla k odchodu, nepřekontrolovala jsem si, zda vše mám. To nebylo víno, ale elixír zapomnění! Asi na sekundu jsem zauvažovala, zda má cenu se pro ni vracet a jestli si pak nepořídím novou, že jsem v ní kromě dvou náhradních baterií nic jiného neměla, ale ony ty náhradní baterie byly docela důležité, protože jsem byla schopná za den vybít i dvě. Nebyla jsem tak daleko od fabriky a další vlak mi pak jel ve čtvrt na čtyři, takže jsem se otočila a rychle se vydala nazpět. U fabriky jsem potkala průvodce, kterému asi už padla a řekla jsem mu, co se mi stalo a on mě odkázal na bránu, kde je vrátný.
Vrátnému jsem popsala situaci a on ochotně zavolal do degustačního sálu, kde mu po chvíli potvrdili, že tam brašna je. Tak jsem se opět prošla starou částí fabriky, vyzvedla brašnu a pak již opět směr nádraží. Docela jsem se při tom zapotila a také trochu vystřízlivěla. Po cestě jsem si koupila nějaké ovoce a ve čtvrt na čtyři nasedla do vlaku do Sevilly.
Koupila jsem si lístek až na konečnou stanici Santa Justa, ale jak jsem se dívala do mapy a viděla, zastávku San Bernardo, která byla blíže nejen zarezervovanému hostalu Samay, ale i centru, rozhodla jsem se vystoupit tam. A jelikož ještě zbýval nějaký čas slunečního svitu, navštívila jsem po cestě směr hostal i jedno z nejhezčích španělských náměstí - Plaza de España. V hlavní roli zde jsou malované kachle. Náměstí se dokonce objevilo v jednom z dílů Hvězdných válek. Podél obvodu jsou lavičky a vyobrazení z hostorie jednotlivých španělských regionů. Mezi turisty je toto náměstí také oblíbené. Místní cikáni se zde snažili prodat levné vejíře. Prošla jsem parkem Maria Luisa, stavila se v turistických informacích pro mapu a vydala se po Avenida Maria Luisa směr Avenida Menendez Pelayo. Prošla parkem kolem památníku Kryštofa Kolumba, kde se shlukli policisté na koních. jednoho jsem se zeptala, co se děje. Prý nic, jen měli doprovázet fotbalové fanoušky Juventusu na nádraží. Tak jsem raději pokračovala v cestě.
Našla hostal, ubytovala se a vydala se do města najít nějaké místo, kde bych poveřečela. Okruhem jsem došla až ke katedrále. Po cestě se ptala v doporučených restauracích, ale všude otvírali teplou kuchyni až po osmé. A já měla hlad. Nakonec jsem se rozhodla pro stylovou malou restauraci ukrytou v jedné z uliček za Alcázarem. Jmenovala se Librero (knihovník). Interiér byl opravdu jako v knihovně. Na tapas jsem chuť neměla. Dala jsem si paellu. Ale byla neslaná, nemastná.
A pak již na pokoj. V noci se ve městě pěkně ochladilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat