Ronda - město romantických cestovatelů a banditů

Vzbudila jsem se vyspalá do růžova. Až se mi z toho luxusního pokojíku nechtělo. Ale na programu byla procházka Rondou za dne a v pět přesun do Arcos de la Frontera - snad nejmalebnějšího města na trase "bílých vesnic".

V hotelové kavárně jsem posnídala a s plnou polní vyrazila do ulic. Zastávka na autobusové stanici za účelem koupení jízdenky byla k ničemu. O víkendu je přepážka zavřená a jízdenky se kupují přímo u řidiče. Že jsem si té poznámky na přepážce nevšimla včera! Nádraží je ale blízko pamětihodností, tak to nevadilo. Došla jsem k parku Alameda del Tajo, který je u útesu, na kterém stojí město. Výhledy na okolní krajinu byly fantastické. Včera v noci se nad údolím vznášela tma. I přesto, že je Ronda městem, budí spíše klidný venkovský dojem. Zamilovali si ji již romantičtí cestovatelé a spisovatelé 18. a 19. století. A nejen kvůli atmosféře okolní krajiny ale i kvůli legendám o banditech, kteří v oblasti působili. Zas až takové legendy to nebyly, spíše realita. Kvůli "bandoleros" neboli banditům, kteří působili v okolí Rondy (i Granady a v oblastech na severu Iberijského poloostrova) a kteří přepadávali obchodní cesty, vznikla v roce 1844 španělská Guardia civil, která  měla chránit majeteka zdraví obyvatelstva.Ve městě je dokonce muzeum banditství, kde jsou vystaveny novinové články, fotky, malby, zbraně ...tákající se banditství. A část je věnována i guardia civil. Původně jsem neměla v plánu muzeum navštívit, ale nakonec jsem měla trochu času, tak jsem se tam podívala a bylo to opravdu zajímavé.

Z parku jsem pokračovala kolem býčí arény, a když jsem viděla ty skupiny korejských turistů, které mířili stejným směrem jako já, vydala jsem se jinou cestou přes Puente Nuevo k paláci Casa del Rey Moro, který je sice v rekonstrukci, ale je možné si prohlédnout visuté zahrady Forestiera a hlavně ukrytý důl La mina secreta, což byla součást arabského opevnění města. Toto utajené schodiště ve skále vede 80 metrů dolů k řece. Tato vojenská stavba je jedinou svého druhu ve Španělsku a je skutečnou zajímavostí, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Na sestup by se ale měli podle místního doporučení dávat jen fyzicky zdatnější jedinci v dobré obuvi. Na mnohých místech je totiž schodiště mokré od prosakující spodní vody a i když třeba sestup není tak náročný, výstup již dá zabrat.
Na plošině umístěné nad hladinou nádherně do modra zbarvené řeky jsem mohla obdivovat okolní skalní útesy tvořící kaňon. Opravdu fascinující pohled.

Výstup s plnou polní na vrchol k paláci dal opravdu trochu zabrat. Odtud jsem se přesunula  dolů pod hradby k starému mostu, který stojí na stejném místě jako původní most postavený Římany. Kousek odtud jsou arabské lázně, které jsem si nechala ujít a vydala se po cestě pod hradbami směrem k bráně Puerta de Almocabar, odkud jsem se chtěla vydat na druhou stranu pod město, odkud bych měla krásný pohled na Nový most, který je symbolem města. Ale předtím jsem potřebovala něco pojíst. Byl čas oběda. Sedla jsem do restaurace San Francisco a nejdříve si dala polévku "sopa de picadillo", ve které byly kousky sušeného serrana a vejce. Polévka mě ale nezasytila, tak jsem si ještě z jídelního lístku vybrala tři tapy po jednom euru. Tady ty tapas podávali v malých bagetkách, takže jsem nakonec žaludek zasytila, i když jsem začínala mít plné zuby chleba.

Vydala jsem se po kameny dlážděné cestě Carretera de los Molinos dolů pod město. Takhle bych došla až k vodním mlýnům, ale já zahnula u turistické informační tabule k bráně, která je pozůstatkem opevnění. Sestoupila k další bráně Arco del Cristo, kde se mi naskytl první fantastickž výhled na most, který spojuje staré město s novým a který se klene nad kaňonem jímž protéká řeka Guadalevín.
Vystoupala jsem po další stezce k další vyhlídce a pokračovala stezkou vedoucí podél skalní stěny a srázu k mostu. Již na google mapách jsem vyzkumala, že se dá dostat až pod most. Horolezci tuto oblast vyhledávají pro sestup vodopádem do údolí.


Stezka pod mostem vedla na druhou stranu do kaňonu. Ale jen ke stavidlům. Několik metrů dál proti proudu byla plošina a vstup do ukrytého dolu La mina secreta paláce Casa del Rey Moro, kde jsem byla ráno. Protože tady stezka končila, otočila jsem to nazpět a vystoupala do starého části města s bílými barokními měšťanskými domy. V noci mi město připadalo romantičtější. Došla jsem na náměstí s radnicí. A jelikož se již blížila třetí hodina a v pět mi jel autobus, vydala jsem se směrem k nové části města. Naštěstí Ronda není tak velká a k nádraží jsem to měla snad jen deset minut, takže jsem si nakonec mohla dovolit navštívit již zmíněné muzeum banditství, abych se seznámila s tímto tématem, když už loupežnictví patří k významné části historie města a odjet odtud, aniž bych se tohoto tématu trochu dotkla, by mě později mrzelo.

Muzeum není nijak rozlehlé, ale s dostatečným materiálem, který může zaměstnat na delší dobu, pokud si jej návštěvník chce pročítat do podrobna. Já jsem se zastavila u některých témat, dozvěděla se, kteří bandité patřili k těm legendárním ("Tragabuches", "El Lero", "El Tempranillo", "Pasos Largos"...) a vydala se dál.
Před odjezdem jsem si ještě sedla do cukrárny a dala si mléčný shake.
Autobus do Arcos de la Frontera vyjížděl v pět a projížděl některými vesničkami na trase "Pueblos Blancos".

Se setměním jsem vysedla na nádraží v Arcos, který patří k těm nejmalebnějším "bílým vesnicím" na trase a vydala se podle google map (vynikající vynález při hledání zamluveného ubytování a nebo třeba prohlížení recenzí restaurací) najít hostal San Marcos, kde jsem měla zamluvený pokojík s koupelnou. Hostal je v samotném centru kousek od hradu a baziliky sv. Marie. Po cestě jsem si vyhlédla stylovou restauraci Los jovenes Flamencos, kde jsem po ubytování povečeřela několik vynikajících tapas.