Přejezd do Sandakanu aneb konečně první orangutan

Pobyt v Danum Valley utekl jako voda. Kdyby ty ceny nebyly takove, jake jsou, zustala bych dele. Ale pro udelani si predstavy o opravdove dzungli, to stacilo. Mozna, kdybych byla dele, videla bych i ty slony a primaty vcetne orangutana, ale je to dzungle a narazit zde na zvire je o stesti. Mozna, kdybych jela v ramci agentury s pruvodcem, videla bych vice ( a jsem si jista, ze svedsky par videl o neco vice fauny, nez ja), ale take bych si priplatila vice.
Behem snidane jsem se Michaela, ktery je rodili Sabazan, zeptala na to, co

me posledni dny vrtalo hlavou: jak je mozne, ze si mistni tak nici prirodu vsemi temi odpadky. Pobrezi Semporny mi totiz vyrazilo dech. Tolik plastu v mori jsem jeste nevidela. Michale mi rekl, ze to je o mentalite. Znecistuji pry imigranti, kteri do Sbahu prichazeji ze sousednich Filipin nebo Indonesie. Rodili Malajci by si pry nedovolili hazet odpadky do more nebo na ulici. Vlada pry o tomto problemu vi, ale ocividne nic nedela. Podle Michaela je tohle problem oblasti kolem Semporny, vesnice ve vnitrozemi jsou pry ciste.
Danum Valley bylo take ciste. Behem posledniho dne se zde vyrojila spousta vedcu, hlavne tech malajskych. Me o pul devate cekal odjezd zpet do Lahad Datu a pak presun do Sandakanu, kde budu travit nasledujici ctyri dny (tedy prenocovat). V recepci jsem vyplnila evaluaci sluzeb a spolecne s nekolika zamestnanci DVFC jsme se vydali na dvouhodinovou jizdu. Jiz kousek za arealem jsem uvideli prvni relativne cerstvou sloni vizitku - trus. Ten se objevoval po velkou cast nezpevnene cesty tahnouci se Danum Valley. Vcera si sloni opravdu udelali prochazku po ceste k vyzkumnemu centru. Po necele hodine jizdy najednou ridic zastavil. Pry videl orangutana. Hned jsme (tedy hlavne ja a ridic) vylezli z auta. Nechapu, jak mistni rangeri a ridic, ktery sleduje cestu, Jeste stihaji sledovat okoli. A objevit orangutana sediciho ve vetvich ve 30 metrove vysce. Kazdopadne muj prvni volne zijici orangutan. Asi deset minut jsme jej pozorovali, jak prechazi z vetve na vetev a pojida nejake plody. Za nami stalo dalsi auto a jeho osazenstvo si fotilo orangutana.
Takze jsem behem tech cca 2 dni videla nekolik srncu, cibetky, veverky, jesterky, barevne ptacky, sloni stopy a trus, nosorozci stopu (proste tomu verim) a orangutana :-).
Do Lahad Datu jsme dorazili ve tri ctvrte na jedenact. Ridic me nechal na "nadrazi", odkud jezdi autobusy smer Sandakan. To je prakticky za rohem od kancelare DVFC.
V prvni budce nejake dopravni spolecnosti mi tvrdili, ze bus do Sandakanu jede az ve ctyri, ale ze muzu jet shuttlem. Chteli za to ale 350 ringgitu!! Rekla jsem, ze jedu normalnim spojem. Pak me mistni "nahanec" zavedl k sousedni spolecnosti a tam jel bus smer Sandakan za 10 minut a za 20 ringgitu. Bus je dalkovy mirici do Kota Kinabalu a mel me nechat na nadrazi u vypadovky na Sandakan, odkud bych se do centra dostala mistni MHD.
Cesta tam trvala 2 hodiny, pricemz jsme zastavili na 40 minut na jidlo kousek pred danou vypadovkou. Vpadovka na "batu 32", neboli 32.mili od Sandakanu. Autobusy MHD jsou oznaceny cislem mili, kam az jedou. Vsechny pak konci na mistnim nadrazi v centru, kousek od hostelu Sandakan Backpackers, kde jsem mela zamluvene 4 noci.
Autobus se rozjel ve dve a cesta do cilove stanice (cca 50 km vzdalena) zabrala vice nez hodinu a pul. A stala 6 ringgitu.
Na prvni pohled vypadal Sandakan privetive, moderne a ciste. Nasla jsem hostal, ktery stoji u pobrezi (ciste, bez odpadku v mori), ubytovala se v dormitoriu s klimatizaci (za pouhych 28 ringgitu), ktere mam zatim jen pro sebe a vydala se na prvni seznameni s mestem.
Recepcni jsem se ptala na dvoudenni vylet po rece Kinabatangan, ktery maji v nabidce, ale pry bych byla jen ja a to by celou tour zdrazilo. Na stejne ulici, jako jsem ubytovana, je nekolik dalsich spolecnosti nabizejicich tour. Do jedne jsem vlezla a poptala se. Nakonec jsem si na zitrek koupila denni tour.

Jelikoz jsem do Sandakanu dorazila pozde a vsechny pamatky zaviraji v pet, nechala jsem vetsi prohlidku na jindy. Na namesti pred muzeem je pomnik padlym australskym vojakum. A take pamatnik zakladateli mesta Williamu Pryerovi. Pred odjezdem na Borneo jsem cetla zajimavou cestopisnou knizku "Deset let na Borneu, kterou napsala jeho zena Ada. Tehdy ale Sandakan vypadal jinak. Bohuzel kolonialni drevene domky vystridaly ty panelove. Sandakan totiz behem 2.svetove valky utrpel tezke bombardovani ze strany Britu, kteri provadeli nalety na Japonce okupujici Borneo. V okoli Sandakanu bylo take nekolik zajateckych pracovnich taboru, kde Japonci drzeli australske a britske vojaky a podnikali s nimi tzv.pochody smrti do Ranau (v oblasti NP Mt.Kinabalu). Z 18 tisic Australanu prezilo sest! Zde zahynulo vice spojeneckych zajatcu nez pri budovani nechvalne zname "zeleznice smrti" spojujici Barmu a Thajsko (okoli thajskeho Kanchanaburi).
Povecerela jsem v jedne z restauraci na nabrezi a sla si odpocinout po dlouhem dni na ceste. Ale uz se tesim, az budu objevovat tohle mesto s britskou atmosferou. Zitra ale vylet po rece a pozitri oranguatni rezervace Sepilok.