Poslední den v Sandakanu: muzeum, návštěva parku, kde stával pracovní tábor válečných zajatců a Rainforest Discovery Centre

 Vcera v Sepiloku jsem jiz nestihla navstivit vyzkumne pralesni centrum Rainforest Discovery Centrum, coz je park, kde se lze projit po canopy a pozorovat mnozstvi ptactva a jina zvirata (kdyz mate stesti). Pohravala jsem si s myslenkou se sem vratit dnes. Nejdriv jsem si ale chtela projit muzeum a zajet si do Sandakan memorial war park, coz je misto, kde za 2.svetove valky byl jeden ze zajateckych pracovnich taboru a odkud byly v roce 1945 poradany tri pochody smrti.
Protoze muzeum otvira az v devet (pravidelne se tu vzbouzim jiz kolem sedme), v klidu jsem posnidala, nechala na recepci pradlo na vyprani a vydala ce na celodenni bloumani po okoli Sandakanu. Oproti memu ocekavani je vstup do muzea zdarma. Batoh jsem musela nechat na recepci. Fotit se nesmi.
Horni patro muzea je venovano predvalecnym a povalecnym fotografiim mesta. Dnesni betonovou podobu dostalo mesto v 60.letech. Predtim to bylo sympaticke zelene misto s drevenymi domky. Sandakan, puvodne nazyvan Elopura (tohle oznaceni se mezi mistnimi stale objevuje) se rychle rozvijel. Na prelomu 19.a 20.stoleti byl nazyvan "bornejskym Hong Kongem".
Behem 2.svetove valky byl okupovan Japonci a znicen spojeneckymi nalety.
Ve spodnim patre budovy, ktera drive byla postou, je umistena expozice tykajici se americkych cestovatelu Osy a Martina Johnsonovych, kteri na Borneo podnikli cestu v roce 1920 a 1935-36 a behem sve cesty se zamerili na oblast kolem reky Kinabatangan. Nafotili spoustu dokumentarnich fotografii a natocili film. V te dobe se setkali jeste s kanibalismem, ktery jim zabranil v prilisnem pronikani po rece do vnitrozemi. Johnsonovi byli pri sve druhe ceste hosty v dome Agnes Keithove.
Po desate jsem dosla na zastavku a odchytla si bus, ktery by me zavezl ke kruhaci, odkud bych pak po ulici Taman Rimba dosla k arealu parku vybudovanemu jako upominka na obeti zajateckeho tabora, ktery tu staval.
Mlady ridic se me snazil presvedcit, ze islam je dobry a ze bych o nem mela pouvazovat jako o svem nabozenstvi (to po zjisteni, ze nejsem vyznavacem zadneho nabozenstvi). Rekla jsem mu, ze zustanu u sveho nevyznani a dal se na toto tema nebavila. To bylo poprve, co nejaky mistni zavedl rec na toto tema. Typek je asi hodne zapalenym vyznavacem, protoze misto hudby poustel jakesy rozhovory s detmi o koranu. Sam mel na palubni desce knihy tykajici se islamu.
Cesta me vysla na 2 ringgity. Pesky to pak k parku bylo ani ne 10 minut. Dnes slunce pekne pralo. Uvitala jsem stin stromu v parku. Vstupne je zdarma. Na recepci jsem si vzala brozurku s oplankem parku a popiskami jednotlivych zastavek. Bylo tam jen par navstevniku. Hned u vchodu bylo na ceduli upozorneni, ze misto se snazi vest jako rezervaci, proto je mozne narazit na hady jako jsou kobry a pythoni (nevidela jsem ani jednoho).
V parku byly ponechany jako upominka parni stroj, ktery vyrabel elektrinu a jakasi rolba. V mistnosti. Pobliz pomniku vsem padlym jsou umisteny nastenne informacni tabule s vycerpavajicimi informacemi o pracovnim tabore, podminkach v nem, veznich, pochodech smrti a prezivsich.

V parku si lze sednout na lavicky i pod altanky. Ja po dvanacte zamirila k hlavni silnici chytit autobus do Sepiloku. Nakonec jsem se rozhodla, ze navstevu Rainoforest Discovery Center prece jen asi stihnu. Posledni bus nazpet odtamtud odjizdi ve ctyri.
Cesta ke kruhaci, odkud jsem pak pokracovala pesky, me vysla na jeden ringgit. Pesky to k centru bylo 20 minut. Vstupne 15 MYR. Dostala jsem mapku a vyrazila smer "canopy". Pred samotnou prochazkou po vysutych lavkach a parku jsem sedla do kavarny a objednala si nudle. Mela jsem hlad jak vlk. S plnym zaludkem uz mi pak prochazce a hledani ptacku na vetvich nic nebranilo. I kdyz je park plny zivota, videla jsem jen nekolik druhu ptaku a poletujici motyly. Byla to ale prijemna prochazka ve stinu lesa. Dnes bylo v parku malo navstevniku, ale dovedu si predstavit, ze vcera (v nedeli) zde muselo byt narvano mistnimi. Stejne jako v orangutanim centru.
Ve ctyri jsem nasedla na nimi bus, ktery zajizdi ke vchodu a zamirila zpet do mesta. Mini bus byl plny zahranicnich turistu.
Protoze se zitra presouvam do NP Mt.Kinabalu, zasla jsem si nakoupit vodu a nejaky snack. A take na veceri nejake ovoce. V indicke restauraci jsem si s sebou vzala dvoje roti, ktere jsem pak snedla na terase hostelu majic pred sebou panorama sandakanskeho zalivu.
Zde jsem se take nahodou setkala se tremi Ceskami z Prahy. Prvni Cesky, ktere jsem na Borneu potkala. Jinak je to samy Anglican, Sved, Nemec (o Cinanech pred dvema tydny ani nemluvim).
Zitra rano me ceka ctyrhodinovy presun do penzionu Kinabalu Mountain Lodge, ktery je 2 km od vstupu do narodniho parku Mt.Kinabalu. A pozitri pak dvoudenni vystup a sestup na horu Kinabalu (4095 m), ktera je nejvyssi bornejskou horou.