Na otočku k vřídlům San Jacinto a odpolední zasvěcení do nikaragujské revoluční historie

Včera jsem se s italskými spolubydlícími domluvila na dnešní společné návštěvě bahenních vřídel v San Jacinto. Ta se nacházejí jen asi 20 km východně od Leonu.
Takže po snídani jsme se vydali městskou mhd na terminál autobusů, kde jsme nasedli na bus směrem na San Ignacio, ale vysedli po zhruba půl hodině jízdy v malé vesnici obklopené z jedné strany sopkou Santa Clara. Za ní se v dáli zdvíhá další sopka Telica, na kterou se pořádají dvoudenní tour.
Bylo horko a okolní krajina byla vyprahlá stejně jako okolo Leonu. I kdyby to bylo možné, do termílních lázní bych se za těchto klimatických podmínek nenaložila.
Bahenní vřídla v San Jacinto ale slouží jen na obdivování. Bahno doslova bublá a horké páry nasycené sirnatými výpary vycházejí ze země. V průvodci doporučovali najmout si jedno z dětí, které tu nabízejí svoje průvodcovské služby, protože cesta mezi jednotlivými vřídly není značená a abychom nezahučeli do horkého bláta. Po pravdě řečeno, průvodce nakonec nebyl potřeba, jednotlivá vřídla jsou obehnána páskou.
Vstupné pro cizince k vřídlům jsou 2 dolary (50 cordoba) a pro místní jen 5 cordoba! Každopádně je to zajímavý přírodní úkaz. Jen je škoda, že ve vesnici jinak není co dělat. Tak to byla taková návštěva na otočku. Po půl hodin obdivování a focení si vřídel jsme opět stoupli na zastávku a čekali na příjezd nepřeplněného autobusu.
Zpět v Leonu mě Francisco s Carolinou zavedli do restaurace, kam chodí jen místí a kde jsou také levnější ceny. Tam jsme poobědvali a já se pak rozloučila a vydala se k městskému divadlu, které ale nebylo možné si prohlédnout zevnitř. Tak jsem zamířila na hlavní náměstí s katedrálou a odhodlala se k návštěvě muzea revoluce. Budova z venčínevypadá moc přívětivě. Fasádu zdobí protiamerické nápisy. Vstupné ale bylo kapitalisticky 2 dolary. Dostala jsem přiděleného průvodce Marcela, který patří k přeživším partizánům sandinistické revoluce, a z kterého trochu táhl rum. Okamžitě mě s vervou začal zasvěcovat do historie sandinistického hnutí a občanských válek v 70. a 80. letech. Na nádvoří budovy muzea, která bývala kdysi i věznicí a mučírnou sedělo několik dalších partyzánů.
Marcelo během bojů přišel o matku a bratry a se slzami v očích si přeje mír a hlavně již žádnou válku. Prohlídka místnosti plné fotografií a novinových článků zabrala docela dost času. Informace byly vyčerpávající a samozřejmě ne zrovna objektvní (revoluční nadšení podporované několika zvoláními ´´Patria libre o muerte´´ bylo znát). Sandinistické hnutí je v první řadě orientované proti americké okupaci a diktatuře rodiny Samosů, která v Nikarague vládla až do 70. let. Nikaragua je po Salvadoru další levicově zaměřenou středoamerickou zemí.
Marcelo mě zavedl až na střechu, odkud je pěkný výhled na město. Prošli jsme si i místnostmi, kde Samosův režim mučil Sandinisty.
Docela jsem byla ráda, když jsem muezeum po více než hodině opustila. Každopádně to bylo zajímavé zasvěcení do části nikaragujské historie.
Sandinisté (strana FSLN) jsou od roku 2006 u moci.
Původní plán během pobytu v Leonu byla i návštěva rumárny Flor de Cańa v Chichigalpě, ale vstupné je prý 26 US, což mi přjde nesmyslně moc, tak jsem toto z programu vypustila. Flor de Cańa je největší a nejznámější nikaragujskou rumárnou.