Výlet do Selva Negra

Ráno u snídaně jsem se dohodla s Kanaďankou Carrie, že se spolu zajedeme podívat do Selva Negra, což je malá osada cca 12 km severně od Matagalpy. Je to místo, kde se pěstuje káva a kde již několik let existuje hotel vytvořený z původní měmecké osady. To sem pčišli první Němci - Luis Elzer se svou ženou a začali pěstovat kávu.
Autobusem směrem na Jinotega to trvalo zhruba půl hodiny a stálo 15 cordoba. U cesty k rezervaci stál tank, zřejmě pozůstatek z občanské války v 80.letech. Vstupné do areálu hotelu a restaurace je 50 cordoba. Nachází se v nadmořské výšce nad 1000 metrů a bylo tam chladněji. Vzduch voněl po jehličí, až jsem si připadala jako v českém lese. K tomu ta německá architektura domků a chatek. Vše bylo provázané s přírodou. Spousta zeleně a poklidná atmosféra. Moc pěkný je kamenný kostelík, jehož střecha je porostlá vegetací. Odtamtud vedlo několik lesních stezek, tak jsme se s Carrie po jedné vydaly. A jak jsme stoupaly, byla cesta čím dál bahnitější. Kolem půl jedné jsme se rozhodly se vrátit tou samou cestou, protože jsme nevěděly, jak dlouhý bude ten okruh a jestli vede zpět k hotelovému areálu. Autobusy nazpět jezdí co 15 minut. Do města jsme se vrátily po druhé a zamířily na hostal. Protože jsme byly hladné, koupili jsme si u stánku u terminálu plněnou bramboru. Moc dobrá.
V ulicích již bylo živo. Dnes totiž probíhalo 152.výročí založení Matagalpy a na programu byla přehlídka drezury koní. Hlavní ulice byly obsypané lidmi, stánky s občerstvením a z reproduktorů na několika pódiích duněla hudba. Hlasitost překračovala povolený limit. Koňáci snad přijeli z celé Nicaraguy. Chvíli jsem pozorovala dění a pak se vydala na hostal si odpočinout. Další den jsem měla začít pracovat.

Přejezd do Matagalpy

Včera se mi ozvali z hostalu Don Popo v Matagalpě, že bych tam mohla být jako dobrovolnice. Je to jeden z těch pro mě lepších hostalů, kde je i TV, DVD, biliard a dokonce i nějaká ta posilovací mašinka. Vypadalo to na fotkách pěkně. Navíc se snídaní. Tak jsem se nerozmýšlela a rozhodla se do Matagalpy přesunout. Navíc odtamtud budu moct podnikat výlety do okolí. A ještě k tomu by tam mohlo být příjemnější podnebí než v Leonu, kde je všechno vyprahlé.
Takže jsem ráno po snídani vyrazila na terminál a odtamtud autobusem do San Isidro, které je vzdálené nějakých 100 km. Cena 45 cordoba. Ještě před San Isidrem jsem vysedla u křižovatky silnic spojujících Esteli - San Isidro a Matagalpu, stoupla si k silnici a počkala na další bus do Matagalpy. Samozřejmě byl narvaný, ale už mi zbývala jen hodina cesty. Dnes se také poprvé za poslední měsíc přihnal déšť a následoval mě až do Matagalpy.
Město leží v horách a je tam o poznání chladněji. Deštivo bylo prakticky po celý zbytek dne.
S bágly jsem vyrazila z terminálu přes město najít katedrálu, blízko níž měl být hostel. V městě, které není na rovince nebylo zas tak snadné ji najít, protože nebyla tím nejdůležitěším a nevyšším bodem města, ale díky místním jsem ji našla a i hostal.
Přivítal mě Rodolfo, který hostel vlastní, ubytoval mě v jednom z dormitorií a navrhl mi, že se mám během víkendu trochu seznámit s okolím. Moje dobrovolnická práce měla spočívat v komunikaci s klienty v angličtině, kterou Rodolfo moc nevládne. Měla jsem se proto seznámit s hlavními atrakcemi, abych pak byla schopná jim poradit. Hostel se mi líbí. Je tu klid a nebudu se nudit. A hlavně se tu neupeču. Jedinou nevýhodou hostelu je, že v dormitoriích neteče teplá voda, takže mě čeká otužování. Hostal je nový a právě dokončili rekonstrukci a doufají, že sem zamíří více hostů.
Odpoledne se v ulicích konal karneval. Zajímavostí bylo, že skupinka mladých pod vedením jednoho dospělého, kteří zajišťovali pořádek, byli oblečení do německých fašistických uniforem. Nějak jsem se zapomněla zeptat, co to má znamenat. Zřejmě součást karnevalu. Moc vtipné mi to ale nepřišlo, protože se všichni tvářili smrtelně vážně a důležitě.
Matagalpa má ale s Německem jednu věc společnou. V druhé polovině 19. století se do hor na sever od města přistěhovalo několik německých rodin, které původně mířily do Californie za zlatem. Nakonec ale zůstaly tady a začaly pěstovat kávu. Díky německým imigrantům patří Nikaragua k jedněm ze zemí kultivujícím kafe.  Paradoxně za druhé světové války byla tahle komunita perzekvována a deportována do vězení v USA.

Za ruinami starého Leonu do Puerto Momotombo

Město Leon, ve kterém se tyto dny nacházím není původním Leonem. Ten byl v roce 1524 postaven o třicet kilometrů východněji na březích jezera Xolotlán. Nad jezerem se tyčí skoro perfektní kužel sopky Momotombo, která stála za zkázou tohot Španěly vybudovaného města. Nejdříve bylo poničeno zemětřesením a v roce 1610 pak zasypáno popelem po explozi Momotomba. V roce1967 byly objeveny ruiny města a začaly vykopávky. Od roku 2000 je Leon Viejo na seznamu UNESCO.
Včera jsem se rozhodla ještě jeden den zůstat a zajet si do Puerto Momotombo, kde se ruiny nacházejí. I když jsem se dočetla, že se za focení připlácí dva dolary, vydala jsem se tam i kvůli pohledu na sopku. Nakonec jsem se placení za focení vyhnula, protože neměli drobné na vrácení. A cena za použití foťáku je 25 cordoba. Vstupné pro cizince 2 US (50 cordoba).

Laguna a sopka

Ráno jsem se tedy po probuzení a snídani vydala opět MHD dodávkou na terminál a tam nasedla na autobus do La Paz Centro. Cesta tam trvala více než hodinu a přijde na 17 cordoba. Na konečné jsem přesedla do mikrobusu do Puerto Momotombo. Dalších cca 40 minut a 13 cordoba (1US= 25 cordoba). Místní mě nasměrovali k ruinám. Lidé jsou tu v Nicarague opravdu milí.
Slunce pralo a brzy jsem měla chodidla od prachu. Cesty tu nejsou zpěvněné.
Areál archeologického naleziště si lze prohlédnout zhruba za hodinu. Z bývalého opevnění, což jen takový kopec, je pěkný výhled na okolní sopky. K dispozici jsou průvodci, ale tentokrát jsem se rozhodla ušetřit a vystačit si s informacemi z letáku, který jsem dostala u pokladny.

Leon Viejo

Po prohlídce jsem se vydala směr břeh jezera.  Odtud  byl výhled na sopku ještě impozantnější. A protože jsem od lehké snídaně nic nejedla, sedla jsem si do restaurace u nábřeží a objednala si ne zrovna nejlevnější oběd. Ve vesnici ale nebylo moc možností, kde se najíst.
Po druhé jsem nasedla na autobus a vydala se na zdlouhavou zpáteční cestu do Leonu. To horko je fakt ubíjející. Zítra se ale přesouvám do Matagalpa, tak doufám, že tam bude příjemněji. Hlavně jsem asi objevila místo, kde budu moct ty tři týdny pobýt jako dobrovolnice a ušetřit peníze.

Na otočku k vřídlům San Jacinto a odpolední zasvěcení do nikaragujské revoluční historie

Včera jsem se s italskými spolubydlícími domluvila na dnešní společné návštěvě bahenních vřídel v San Jacinto. Ta se nacházejí jen asi 20 km východně od Leonu.
Takže po snídani jsme se vydali městskou mhd na terminál autobusů, kde jsme nasedli na bus směrem na San Ignacio, ale vysedli po zhruba půl hodině jízdy v malé vesnici obklopené z jedné strany sopkou Santa Clara. Za ní se v dáli zdvíhá další sopka Telica, na kterou se pořádají dvoudenní tour.
Bylo horko a okolní krajina byla vyprahlá stejně jako okolo Leonu. I kdyby to bylo možné, do termílních lázní bych se za těchto klimatických podmínek nenaložila.
Bahenní vřídla v San Jacinto ale slouží jen na obdivování. Bahno doslova bublá a horké páry nasycené sirnatými výpary vycházejí ze země. V průvodci doporučovali najmout si jedno z dětí, které tu nabízejí svoje průvodcovské služby, protože cesta mezi jednotlivými vřídly není značená a abychom nezahučeli do horkého bláta. Po pravdě řečeno, průvodce nakonec nebyl potřeba, jednotlivá vřídla jsou obehnána páskou.
Vstupné pro cizince k vřídlům jsou 2 dolary (50 cordoba) a pro místní jen 5 cordoba! Každopádně je to zajímavý přírodní úkaz. Jen je škoda, že ve vesnici jinak není co dělat. Tak to byla taková návštěva na otočku. Po půl hodin obdivování a focení si vřídel jsme opět stoupli na zastávku a čekali na příjezd nepřeplněného autobusu.
Zpět v Leonu mě Francisco s Carolinou zavedli do restaurace, kam chodí jen místí a kde jsou také levnější ceny. Tam jsme poobědvali a já se pak rozloučila a vydala se k městskému divadlu, které ale nebylo možné si prohlédnout zevnitř. Tak jsem zamířila na hlavní náměstí s katedrálou a odhodlala se k návštěvě muzea revoluce. Budova z venčínevypadá moc přívětivě. Fasádu zdobí protiamerické nápisy. Vstupné ale bylo kapitalisticky 2 dolary. Dostala jsem přiděleného průvodce Marcela, který patří k přeživším partizánům sandinistické revoluce, a z kterého trochu táhl rum. Okamžitě mě s vervou začal zasvěcovat do historie sandinistického hnutí a občanských válek v 70. a 80. letech. Na nádvoří budovy muzea, která bývala kdysi i věznicí a mučírnou sedělo několik dalších partyzánů.
Marcelo během bojů přišel o matku a bratry a se slzami v očích si přeje mír a hlavně již žádnou válku. Prohlídka místnosti plné fotografií a novinových článků zabrala docela dost času. Informace byly vyčerpávající a samozřejmě ne zrovna objektvní (revoluční nadšení podporované několika zvoláními ´´Patria libre o muerte´´ bylo znát). Sandinistické hnutí je v první řadě orientované proti americké okupaci a diktatuře rodiny Samosů, která v Nikarague vládla až do 70. let. Nikaragua je po Salvadoru další levicově zaměřenou středoamerickou zemí.
Marcelo mě zavedl až na střechu, odkud je pěkný výhled na město. Prošli jsme si i místnostmi, kde Samosův režim mučil Sandinisty.
Docela jsem byla ráda, když jsem muezeum po více než hodině opustila. Každopádně to bylo zajímavé zasvěcení do části nikaragujské historie.
Sandinisté (strana FSLN) jsou od roku 2006 u moci.
Původní plán během pobytu v Leonu byla i návštěva rumárny Flor de Cańa v Chichigalpě, ale vstupné je prý 26 US, což mi přjde nesmyslně moc, tak jsem toto z programu vypustila. Flor de Cańa je největší a nejznámější nikaragujskou rumárnou.

Druhý den v Leonu - výlet na pláž

No, nejraději bych ten měsíc dobrovolnictví strávila u moře, tak jsem se dnes vydala autobusem obhlídnout situaci v Las Peňitas, což je pláž 20 km od Leonu. Hostaly na svých internetových stránkých nabízely téměř ráj. Popravdě řečeno mě ale tohle místo moc nenadchlo. Nehledě na to, že moc vstřícní k tématu dobrovolnictví nebyli ani hostely nevypadaly tak přívětivě, jako na fotkách. Každopádně to mělo k surfařskému ráji daleko. Hlavně to horko bylo ubíjející. Zlatý El Paredon. Že já tam nezůstala déle!
Takže jsem po hodině a půl nasedla na autobus zpět do Leonu.
Takže stále hledám ideální místo na zbytek pobytu.
A zítra si zajedu asi k bahenním lázním.

Přejezd do Nicaraguy

I přes zdlouhavé vyjednávání přes mail se společností Gekko Expeditions, která zajišťuje dopravu mezi některými středoamerickými zeměmi, jsem nakonec dostala potvrzený pondělní odjezd do Leonu v Nikarague. Obvykle je nutné jim přes paypal zaplatit dopravu, ale domluvila jsem to tak, že jsem těch 45 US dala řidiči.
Další věcí bylo, že jsem se ráno musela dopravit ze Suchitota na benzínku v San Martin, protože pro jednu osobu nezajížděli do Suchitota. Takže během nedělního dopoledne jsem si udělala výlet do San Martinu a zjistila, že cesta tam mi zabere  hodinu a ne 25 minut, jak mi tvrdili v mailu..
Takže jsem v jedenáct dopoledne s plnou bagáží sedla dovnitř benzínky a čekala na příjezd minivanu. Samozřejmě měl kvůli dopravě zpoždění. Pak ale již cesta ubíhala rychle. Na hranicích řidič oběhl s našimi pasy celnice. Poplatek za vstup do Hondurasu 3 US a do Nicaraguy pak 13 US. Cesta trvala  okolo osmi hodin. K dispozici jsme měli wi-fi a filmy.
Po deváté večer jsem se nechala vyhodit u hostelu Sonati, kde jsem doufala dostat místo jako dobrovolnice, ale atmosféra hostelu se mi moc nezamlouvala (představa, že bych v těch provizorních podmínkých měla strávit měsíc se mi nelíbyla), tak jsem se ráno sbalila a přesunula se do hostelu Latina, kam jsem také psala kvůli ubytování, ale nikdo se mi neozval. Prý ale na mě čekali a postel pro mě měli. Tady je již atmosféra o hodně příjemnější i místo je hezčí (i když kochyně je jen velmi základně vybavená), tak jsem si zaplatila tři noci a zeptala se na možnost zůstat jako dobrovolnice. Prý to možná bude možné, ale zatím nedorazil ten, se kterým bych se o tom měla pobavit. No, když to nevyjde, tak se přesunu dál v cestování.
Den jsem pak strávila procházkou Leonem a sledováním hokejového utkání Česko-Slovensko.
Zavečer jsem vystoupala na terasu katedrály, odkud je pěkný výhled na okolí. Cena 3 US. Navštívila jsem i muzeum umění a muzeum v domě slavného latinskoamerického poety a leonského rodáka Rubena Daria.
Leon je příjemné město a není třeba tu mt nepříjemné pocity a hlídat si věci jako třeba v Antigua. Nicaragua by měla být bezpečnější než předchozí Guatemala a Salvador. To ale neznamená, že usnu na vavřínech. Minimálně si ale můžu trochu oddechnout.
 Ale nemuselo by tu být takové horko!

Výlet na koni po oblasti guerillových bojů

Budíček byl na tři čtvrtě na sedm. O půl osmé jsem měla čekat před turistickými informacemi na odvoz na místo. Přijel pro mě zřejmě majitel Guazapa tours. Již po cestě k 8 km vzdálené základně, kde čekali koně, mi pověděl něco o historii okolní krajiny. I on sám býval partizánem (členem guerilly levicové FMLN). 

Byla jsem dnes jedinou zájemkyní o výlet. Můj průvodce, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněla, ale říkejme mu Oscar, jako jedna z osobností FMLN, jejíž jméno měl na propagačním červeném třičku, mi v rychlosti vysvětlil pokyny, kterými budu koně ovládat. V minulosti jsem na koni již párkrát seděla, ale vždy v rámci krátké procházky s tím, že majitel koně vedl. tentokrát mě čekala čtyřhodinová projížďka po okolí a návštěva několika míst spojených s občanskou válkou. 

Hnědý koník byl naštěstí klidný a poslouchal na "slovo" (tedy povel zatažením za oprátku). Slunce pralo, ale většinu času jsme jeli lesem. Udržet se v sedle nebyl překvapivě žádný problém, ani když jsme klopýtali kamenitou cestou. 

Oscar mi ukázal místo, kde ošetřovali raněné, zákopy, kam se schovávali během náletů. Dozvěděla jsem se něco o historii, o tom, jak žili. na několika místech byly ponechány artefakty jako třeba boty. Upřímně, pochybuji, že jsou tam již dvacet let na stejném místě. Spíš tam byly naaranžované. A nebo jsou to velmi trvanlivé boty.

Krajina kolem Cerro Guazapa

Dojeli jsme k vyhlídce, odkud bylo možné pozorovat okolí Suchitota. V jednom místě v kopci byla vyhloubena jeskyně, která sloužila během největších bojů jako úkryt pro zraněné. Po cestě jsme si povídali o sportu a životě v Salvadoru. V současné době je FMLN u moci a podle Oscara se život lidí zlepšil. Původně totiž půdu vlastnily 2 procenta nejbohatších a chudí na ní tvrdě dřeli a nikdy si pořádně nevydělali na život. K tomu vládla v Salvadoru přelidněnost a hladomor. To vše vedlo k dvanácti letům občanské války, která si vyžádala na 75 tisíc mrtvých. 

Po skončení války vláda partyzánům přidělila kousek půdy, na které mohou hospodačit. Je tu klasický socialistický model školství a zdravotnictví zdarma. Červené vlaječky FMLN jsou snad na každém kroku. 9. března navíc proběhne druhé kolo prezidentských voleb a očekává se výhra představitele FMLN. 

Byl to zajímavý půlden. Nazpět do Suchitota jsem se dopravila autobusem. A okamžitě si šla převléct ty dlouhé kalhoty za vzdušnější oblečení. Hlad se hlásil ke slovu. V restaurante de Abuela jsem si poručila to nejlevější a pak se vydala na policejní stanici požádat o doprovod k vodopádu catarata Los tercios, který se nachází jen 1,5 km od Suchitota, ale není doporučeno se tam vydávat na vlastní pěst. Jenže jedna tour již byla někde u vopádů a že mám přijít zítra kolem druhé. 

Tatu - jeskyně, kde nechávali raněné během bojů

Tak jsem se rozhodla zajít k břehu jezera. Suchitoto je na kopci nad ním a po cestě směrem dolů se k němu dostanete zhruba za deset minut. V přístavišti San Juan se ale vybírá vstupné za vstup k restauraci a malému parku. Zřejmě je to soukromý pozemek. Cena 0,50 US. Chvíli jsem si sedla do stínu na lavečku a pozorovala okolí jezera. V dáli jsou hory patřící již Hondurasu. 

A pak se vydala na zpáteční estu do kopce. teplota vzduchu odhadem snad třicet stupňů. Tady je klima suché. Momentálně mají v Salvadoru léto. To by mi až zas tak nevadilo, ale mohlo by být o pár stupňů méně. Na hotel jsem dorazila splavená s rudým obličejem. Odpoledne jsem strávila v internetové kavárně.
A na zítřek si musím ještě vymyslet nějaký plán. Ale asi to bude o odpočinku.

Výhled na okolí

Můj průvodce vysvětluje historii místa

Přejezd do Suchitota

kostel Santa Lucia, Suchitoto

nádrž Suchitlan

Včera ráno jsem se nechala Carlosem odvézt na zastávku, odkud odjíždějí autobusy do San Salvadoru. 201 speciál mě za hodinu odvezl do hlavního města na terminál occidente, odkud jsem se musela dostat přes město na terminál oriente. Autobus 34 pendlující mezi terminály zrovna přijel, tak jsem nasedla a nervózně čekala, až se dostanu k terminálu. Trochu na mě padla paranoia, že každý může být zloděj. Cestu jsem ale přečkala. Terminál oriente je trochu chaotický, ale bez problému jsem našla přistavěnou linku 129 do Suchitota. To se nachází nějakých 47 km severně od hlavního města na březích velké vodní nádrže Suchitlan. Musela jsem počkat půl hodiny, než jsme vyrazili na cestu. A pak, než jsme se vymotali z města nabírajíc další a další cestující, uběhlo dalších 40 minut. Celkem cesta zabrala hodinu a půl. Nebyla to zrovna nejpohodlnější cesta, protože jsem se na sedadle za řidičem dělila o místo s mým batohem a ještě další cestující. Batoh jsem odmítla nechat v zadní části autobusu.
Po cestě bylo pořádné vedro. carlos mě varoval, že v Suchitotu je větší horko než v Santa Aně. A měl pravdu. Ještě štěstí, že Hotel Blanca Luna je jen kousek od kostela na hlavním náměstí, u kterého jsem vysedla.
Dostal volný pokoj nebyl problém. Byla jsem jediným hostem. Dvojlůžkový pokoj s koupelnou a TV přijde na noc 7 US a k tomu další dolar za užívání Wi-Fi. Sprcha je studená, to ale v tom horku tady vůbec nevadí. Také je možné využívat kochyň, ta je ale oproti tomu luxusu z Casa Verde na úrovni doby kamenné. Možná tak na uvaření si polévky ze sáčku a nakrájení si ovoce je ok, ale na opravdové vaření tu nepomýšlím.
Po ubytování jsem se zašla projít vesnicí, objevit pekárnu, tržnici s ovocem, navštívila jsem Muzeum tisíce talířů,  a hlavně se v turistických informacích zeptala na možnost tour na koni kolem Cerro Guazapa, kde se nacházejí pozůstatky partizánských opevnění z občanské války, která v Salvadoru probíhala od roku 1980 do 1992. Oblast kolem Suchitota byla totiž jednou z hlavních základen guerillových skupin FMLN (strana FMLN je dnes ve vládě).
Pracovník informací zavolal do Guazapa tour a domluvil mi na další den půldenní výlet na koni za 30 US s odvozem na místo. Kdyby bylo více zájemců, bylo by to levnější.
Takže jsem si koupila nějaké pečivo a ovoce na snídani a šla relaxovat na terasu rodinného hotelu.

Dům Alejandra Cotta

 V roce 1528 byla v oblasti založena vesnice Villa de San Salvador, která ale kvůli nevraživosti místních indiánů byla přenesena na místo dnešního hlavního města. Suchitoto znamená v překladu z indiánského jazyka "město ptáka květiny", což je místní barevný ptáček. V roce 1973 byla vytvořena vodní nádrž Cerron Verde, ze které vzniklo dnešní jezero Suchitlán. V osmdesátých letech, během občanské války se vesnice téměř vylidnila. Vládní vojska zabíjela každého, kdo by teoreticky mohl být partizán FMLN a nebo by je podporoval. Proběhlo  zde několik masakrů. Po uzavření míru v roce 1992 se oblst začala vzpamatovávat a dnes je Suchitoto jedním z oblíbených turistických oblastí nejen kvůli pěkné koloniální architektuře a okolní krajině, ale také z historického hlediska. A jak mi včera pověděl jeden stařík na náměstí, neoperuje zde žádná "maras", nebo-li gang.

 Nejznámější rodák je Alejandro Cotto, jehož jméno nese místní divadlo. Je to režisér a zakladatel kašdoročního Festivalu umění a kultury, který probíhá právě v těchto dnech v místním divadle. Festival založil ještě během války v roce 1991.

Relax na hostalu

Tak nakonec jsem dnes nikam nejela a užívala si klidu u bazénu a četla si.
Už jsem seděla v autobuse směr Ahuachapan, který jede přes Chalchupa, kde jsou ruiny Tazumal, ale přisednuvší si týpek mluvácí tak potichu, že mu nebylo rozumnět, mi změnil plán. Než jsme se vymotali z tržnice nabírajíc další cestující, raději jsem opustila autobus. Stačilo mi zaslechnout od něj něco o zbrani a o tom, že nechce nikomu ublížit, sbalila jsem batoh a urychleně opustila bus a mířila směr hostal. Takže rada pro všechny: pokud si k vám v poloprázdném chicken busu přisedne nějaký místní, raději se zvedněte a opusťte autobus. Mohlo by se jednat o snahu ukrást vám věci. Normálně totiž lidi při nasedání zaberou nejdříve všechny volné sedačky a až pak si začnou přisedávat. I když se často stane, že jsou místní zvědaví a chtějí si třeba procvičit angličtinu. To ale mluví normálním hlasem a ne šeptem, aby je okolí neslyšelo.
Takže jsem si nakoupila na den jídlo a návštěvu ruin jsem oželila. Kniha a klid u hotelového bazénu bylo to pravé.
A zítra se již definitivně přesouvám ze Santa Any do Suchitota. Hostal Casa Verde byl týden neuvěřitelně pohodovým útočištěm. Až se mi odtud nechce. Takový komfort již zřejmě na cestách mít nebudu. Fakt super hostel.

Výstup na sopku Santa Ana

Panorama sopky Izalco (vlevo) a Santa Any (napravo)

Tak jsem se k tomu konečně dostala. Konečně jsem se vydala do Národního parku Los Volcanes, nebo také Cerro Verde nacházejícího se na jih od jezera Coatepeque. Národní park tvoří tři sopky - neaktivní 2030 metrů vysoká Cerro Verde, jejíž kráter je zarostlý lesem, aktivní Izalco (1952 m.n.m, který je současně nejmladší salvadorskou sopkou - vznikl v první polovině 18. století) a aktivní Santa Ana, která je nejvyšší salvadorskou sopkou (2381 m.n.m).A právě na Santa Anu jsem chtěla vystoupat.
Autobus společnosti Vencedora vyjížděl ze Santa Any (města) v 7:40 ráno a cesta kolem jezera Coatepeque až na konečnou v NP Cerro Verde zabrala dvě hodiny. Jízdné 90 centů.

Volcán Izalco

Na vstupní bráně do parku jsem zaplatila 3 US a šla poprvé obdivovat výhled na Izalco i Santa Anu. Kluci v informační boudě mi řekli, že tour začíná v 11 a je potřeba minimálně pět zájemců. Nakonec nás bzlo devět. Na začátku se ale nevědělo, na kterou sopku se půjde, protože polská skupinka chtěla na Izalco a já a Argentinka jsme chtěly na Santa Anu. Výstup na Izalco je ale dost náročný a jeden z Poláků měl něco s nohou, tak se nakonec šlo na Santa Anu.
Zaplatili jsme průvodci Davidovi 1 US a vydali jsme se přes vrchol Cerro Verde dolů a pak začali pozvolna stoupat na Santa Anu. Kromě davida s námi šli dva turističtí policisté, jeden v předu a druhý na konci. Za průchod přes krátký úsek soukromého pozemku jsme zaplatili 1 US. I když nám jeden z policistů předtím řekl, že můžeme odmítnout, protože ten majitel nemůže bránit průchodu do parku.

Na dalším kontrolním stanovišti správců parku jsme zaplatili dalších 6 US na údržbu parku a tím se placení skončilo. Takže celkem tenhle výlet přijde na 11 US.
Když jsme překonali pásmo lesa, dostali jsme se do pásma křovin a kvetoucích agáve. Obloha nebyla bez mraků, ale alespoň slunce nepralo. Trochu mě štvalo, že jsme dodržovali dost rychlé tempo, takže na klidné focení po cestě to moc nebylo. Na vrcholu jsme ale dostali nějaký čas na pokochání se. Trasu 11 km tam a zpět jsme měli zvládnout za čtyři hodiny. To nakonec nebyl problém. Poslední autobus nazpět do Santa Any odjížděl ve čtyři, takže i kdybychom se trochu zdrželi, měla jsem hodinovou rezervu.

kvetoucí agáve

Vrchol sopky byl kamenitý. Obrovký kráter je hluboký na 300 metrů a vně je zelená sirnatá laguna, která je prý hluboká 25 m. Z jednoho fumarolu na okraji jezera vycházel dým. A i jezero  se zdálo horké. Poslední erupce Santa Any proběhla 1.října 2005, kdy sopka vyvrhla popel a kamení a horká voda s blátem se dostaly přes okraj kráteru na straně k jezeru Coatepeque a zničily několik domů.
Prý se i v budoucnu očekává erupce.

Převalující mraky bohužel znemožnily výhled na širé okolí a jezero Coatepeque. Za jasných dní bez práčku je prý vidět až k Pacifiku, San Salvador i ještě vzdálenější San Miguel.
Zpáteční cesta byla rychlejší. V návštěvnickém centru jsme byli ve tři. Poslední úsek výstupu zpět na Cerro Verde dal trochu zabrat a tak se mi pak během hodiny čekání na autobus (ještě štěstí, že jsem si s sebou vzala knížku) hodilo tričko s dlouhým rukávem, protože bylo docela chladno. Téměř celou cestu autobusem jsem proklimbala. Ten čerstvý horský vzduch smíchaný s lehkým odérem síry mě zmohl.
No a protože jsem se od příjezdu do El Salvadoru ještě ani jednou nezastavila a nevyužila ten bazén v hostelu, rozhodla jsem se ještě jeden den zůstat a alespoň půl dne jen tak relaxovat. Ráno možná vyrazím omrknout nedaleké ruiny Tuzumal.

Na obhlídce San Salvadoru

Katedrála

Tak nakonec jsem se přeci jen odhodlala a vyrazila na obhlídku hlavního města San Salvadoru, které je od Santa Any vzdálené jen hodinu (a půl) cesty autobusem. Hlavním městům jsem se chtěla vyhýbat z bezpěčnostního důvodu,ale protože na mě Salvador nepůsobí tak nebezpěčně jako Guatemala, lidé jsou tu milí a celkově se cítím většinou uvolněně, rozhodla jsem se vyrazit za kulturou a omrknout nějaká muzea a pár památek.

palacio nacional

Tentokrát jsem ale vyrazila na lehko jen s malou taškou přes rameno(kterou jsem si koupila na trhu v Chichicastenango), malým outdoorovým foťákem (s tím velkým FujiFilmem jsem nechtěla provokovat a přijít o něj), vytištěnou mapou města, zápisníčkem a láhví vody. Peníze zastrkala do kapes a vyrazila linkou 201 do san salvadorského chaozu. Ano, na první pohled je tohle měsot opravdu chaotické. Vysedla jsem na terminálu del Occidente někde uprostřed města a u silnice nasedla do linky 27. Vůbec jsem nevěděla, kam směřuje, hlavní bylo, že bude zastavovat někde poblíž katedrály a náměstí Plaza Barrios). Brala jsem to tak, že si pčípadně udělám okružní jízdu městem. Jízdné je všude stejné - směšných 20 centů.

Vnitřní zahrada Palacio Nacional

Když jsem uviděla bílou budovu katedrály, vysedla jsem a vydala se ne zrovna nejčistší ulicí směrem k náměstí. Uprostěd trůní socha generála Barriose. Na jedné straně stojí bílá katedrála dokončená v roce 1999, na druhé straně Národní palác.
Nejdříve jsem se vydala obhlédnout interiér Národního paláce. Vstupné 3 US. A byla jsem jedinou turistkou uvnitř. Národní palác byl vystaven v roce 1870 a měl sloužit jako sídlo salvadorských prezidentů. V roce 1889 ale kompletně vyhořel a nový palác byl na jeho místě postaven až v roce 1911. Byl postaven tak, aby přečkal i zemětřesení. To se mu i povedlo. Oproti zbytku města přečkal zemětřesení z roku 1917 i 2001.
Uvnitř paláce je dnes muzeum zabívající se historií města. San Salvador byl založen v roce 1525 a musel se potýkat s několika zemětřeseními, kvůli nimž zmizela v podstatě veškerá původní koloniální zástavba. Dnes ve městě žije na 316 tisíc obyvatel.

Červený sál v Palacio Nacional

Poté jsem přešla omrknout interiér katedrály, která má jen pár let. První katedrála byla vystavěna na místě kostela Santo Domingo, která padl za oběť zemětřesení z roku 1873. V roce 1951 ale převážně dřevěná katedrála vyhořela a výstavba nové katedrály trvala až do roku 1999. Interiér je prostoný.
Za katedrálou stojí městské divadlo. To ale nebylo otevřené. Prošla jsem se ulící k Plaza Libertad a pak zamířila najít odjezdové místo nějakého autobusu, který by mě zavezl k Bulváru de los Heroes. Chtěla jsem najít muzeum populárního umění.
Nasedla jsem tedy na linku 30 mířící k Metrocentru. Metrocentro ale není zastávka metra,ale velké nákupní centrums  multikinem. Během jízdy se ráz ulic změnil na čisté a široké. Prošla jsem se obchoďákem a podél Buváru došla k ulici vedoucí k Museo del Arte Popular. Musela jsem zazvonit na zvonek, aby mi otevřeli. Muzeum je totiž v klidné čtvrti v jednom z domů. Expozice se zabývá keramickými miniaturami vyráběnými v Ilobasco od roku 1925. Výjevy jsou z každodenního vesnického života. Opravdu zajímavé.
Odtud jsem se vydala zpět k Bulváru a nasedla na linku 30B, která měla mít na trase zastávku i v Zona Rosa. Takže jsem se opět vydala na okružní poznávací jízdu městem.
I Zona rosa patří k těm čistším částem města s restauracemi a obchůdky. Vysedla jsem odhadem někde poblíž památníku revoluce, ale můj odhad byl trochu předčasný, tak jsem během hledání onoho památníku našla jen hotel Hilton. Památník byl o zastávku dál.
Jelikož bylo již po půl třetí a já jsem v San Salvadoru nechtěla zatmít (autobusy zpět jezdí až do sedmé), vydala jsem se opět linkou 30B (jiná tou ulicí nejezdila) někam směrem k terminálu. Nebo poblíž. Cestu jsem pozororvala v mapě a vysedla kousek od silnice vedoucí k terminálu. Jakmile jsem se dostala k silnici, přiblížila se linka 201 mířící do Santa Any. Tak jsem ani nemusela dojít až k terminálu, hned jsem nasedla a zamířila nazpět.
Nakonec jsem den v hlavním městě přežila bez úhony. A ani to tam nebylo tak odstrašující. A k tomu jsem si město trochu obhlédla. V příštích dnech mě totiž čeká přejezd přes město do Suchitota.
A zítra konečně opět na nějakou tu s

Den na Ruta de las Flores

Apaneca

Sice jsem si vesnice na turistické trase Ruta de las Flores chtěla projet až budu ubytovaná v jedné vesniček, ale tak nějak se mi nechce z tohoto fantastického hostalu v Santa Aně. Navíc je Ruta de las Flores relativně blízko, tak jsem se rozhodla navštívit ji v rámci jednodenního výletu. Juayúa jsem již viděla v sobotu v rámci gastronomické slavnosti a dnes jsem chtěla navštívit Concepcion de Ataco, Apaneca a nakonec jsem se rozhodla i pro Nahuizalco.

Apaneca

Ruta de las Flores je 36 km dlouhá trasa vedoucí pěti malebnými vesničkami v západní části Salvadoru. Je to hornatá oblast s chladnějším klimatem a kávovníkovými plantážemi. Kromě toho je tu možné navštívit vodopády, laguny, canopy, termální lázně...a vidět spoustu květin, podle nichž trasa nese jméno "Květinová trasa". Mnohé domky ve vesnicích jsou pomalovány přírodními obrazy. Lidé jsou převážně indiánského složení.

Nahuizalco

Takže jsem ráno po osmé vyrazila opět busem nejdříve do Ahuachapánu a odtamtud linkou 249 směr Sonsonate. Jako první zastávku jsem si zvolila Apaneca, vesničku, která se nachází v nadmořské výšce 1480 m a prý odtamtud pochází nejlepší káva v Salvadoru. Tak jsem jeden malý pytlík mleté kávy koupila. V turistických informacích jsem vyfasovala mapu Salvadorua a oblasti a bylo mi dopiručeno, nevydávat se k nedalekým (4 km vzdáleným) lagunám sama. To mě tady trochu štve. Určitě by to byla fajn procházka. V okolních kopcích se ukrývá Laguna de las ninfas a Laguna verde, ve které podle místní pověsti žije vodník a stahuje všechny, kdo se přijdou vykoupat. Na vodníka jsem tedy musela zapomenout a prohlédla si stále ještě nezrestaurovaný kostel San Andrés Apostol, který v roce 2001 padl za oběť zemětřesení. Kolem malého náměstí u kostela bylo trochu živo. Zaujaly mě malby nejen květin, ale i populistické volební malby na domech.
Počkala jsem na další autobus a zamířila dál směrem na Sonsonate a vysedla u odbočky na Nahuizalco. Nahuizalco je další koloniální vesnicí, kde je centrum kolem kostela. Typická je zde výroba nábytku a také je to jedna z posledních vesnic, kde místní obyvatelé ještě mluví původním jazykem pipil. Převážná část obyvatel jsou Pipilové. Na náměstí u kostela je malé muzeum pipilů, ale bohužel bylo zavřené. Zašla jsem si na trh a u jednoho ze stánků si poručila slepičí polévku. Bohatě jsem se najedla a to za pouhý dolar! Salvador je rozhodně o poznání levnější než Guatemala (o Mexiku a Belize ani nemluvě). Na ulici si lze dát hot-dog (salvadorský styl) za 25 centů, různé kukuřičné placky, sendviče a bůh ví co ještě pod jeden dolar. Ovoce je samozřejmě také levné.

Ataco

Jelikož jsem před sebou měla ještě návštěvu Ataco, které je na začátku celé trasy a cesta autobusem tam měla odhadem zabrat asi hodinu a poslední autobus do Ahuachapánu, nebo Santa Any měl jet okolo páté (a já nechtěla zůstat přes noc v nějaké vesnici), zamířila jsem po jedné autobusem zpět směr Ahuachapán. Po cestě jsem se snažila ulovit nějakou fotku okolní krajiny z okýnka uhánějícícho autobusu.

Apaneca

Do Concepcion de Ataco jsem dorazila kolem půl třetí. Vyrazila jsem do centra, kde byl nějaký zájezd lidí v bílých adidas tričkách. Na kopci nad vesnicí je vyhlídka Mirador La Cruz, na kterou jsem původně chtěla vystoupat, ale cesta tam mezi domy mi nepřišla moc hlídaná. Trochu mě chytla paranoia (tak nějak místním moc nevěřím a o to míň, když mám s sebou foťák)a výhled jsem oželila. Mnohé vyhlídky s kříži, které jsem v minulosti navštívila, neměly moc dobrou reputaci, co se bezpečnosti týká.
Místo toho jsem navštívila malou policejní stanici a splnila salvadorskou misi, co se týká sehnání policejní nášivky :-).
Po třetí jsem se jíž vezla zpět do Ahuachapánu a pak zpět do Santa Any. Carlosovi jsem nahlásila další dva dny pobytu. Ještě mi totiž zbývá výšlap na sopku v národním parku Cerro Verde a také se asi na otočku skočím podívat do hlavního města San Salvadoru do nějakých muzejí.

Postřeh nejen ze Salvadoru: místní tu nejsou moc vedeni k ochraně životního prostředí. Klidně z okna atobusu vyhodí pytlík a jiné neorganické odpadky. Příkopy kolem cest jsou často plné smetí. Oproti tomu ale existuje propaganda, hlavně na Ruta de las Flores, kde jsou ve vesnicích odpadkové koše na organický a anorganický odpad. A i my v hostalu třídíme...ale ulice mnohdy vypadají jako smetiště.

Salvadorské "pompeje" Joya de Cerén a zastávka u jezera Coatepeque

 Dneska tu byl pořádný pařák. A to i v noci. Kolem osmé jsem vyrazila k tržnici, odkud vyjíždějí téměř všechny  autobusy a hledala linku 201, která míří do San Salvadoru. Bylo mi ale řečeno, že tento autobus vyjíždí z terminálu za městem. Takže jsem si stoupla k hlavnímu tahu a hledala, kterým busem bych se tam dostala. Nakonec kolem projížděl jeden z autobusů 201, který mířil na konečnou právě na terminál. Řidič mě naštěstí vzal. Na terminálu jsem přesedla do přistaveného autobusu a nahlásila řidiči jako cíl mé cesty výpadovku na Opico, kde jsem měla přesednout do autobusu 108 mířícího k Joya de Cerén. To byl můj plán pro dopoledne.

 Na výpadovce jsem našla odjezdové místo a místo do autobusu nasedla na korbu jedné z těch místních dodávek, které slouží jako transport.
K Joya de Ceren jsem se dostala kolem jedenácté. To ranní hledání autobusu mě trochu zdrželo.
Vstupné do archeologického parku jsou 3 dolary.
Joya de Ceren jsou takové malé salovadorské Pompeje. Někdy kolem roku 650 n.l. explodovala nedaleká sopka Loma Caldera a žhavý popel zasypal mayskou vesnici až do výšky 6m.
V roce 1976 bylo místo náhodou objeveno a začaly dokrývací práce. Od roku 1993 patří Joya de Ceren na seznam UNESCO.

V areálu je jednak muzeum s nalezenou keramikou a fotkami ukazujícími archeologické práce, a jednak samotné pozůstatky vesnice.
Po poledni jsem odchytila bus 108 zpět k dálnici, kde jsem přesedla na 201 a nechala se dovézt k mostu v El Congu. V plánu jsem měla návštěvu jezera Coatepeque. Autobusy 220 a 242 odjížděly z centra co chvíli. Čidiči jsem nahlísila jen cestu k jezeru s tím, že vysednu, až se mi to bude líbit. Projeli jsme kolem vyhlídky na celé jezero, kterou lemovalo několik restaurací a zamířili dolů. Jenže téměř celý břeh jezera byly soukromé pozemky a přístup k vodě bránily zdi. Na několika místech byly restaurace nabízející jídlo za evropské ceny.

 Břeh jezera vůbec nelákal k okoupání, tak jsem si stoupla k silnici a počkala na zpáteční autobus. Vysedla jsem na vyhlídce, sedla do jedné z restaurací, objednala si smoothie a byla nucena poslouchat příšený zpěv kapely o jedné osobě.
Ve tři čtvrtě na tři jsem nasedla na přijíýdějící 242  a nechala se dovézt do El Conga, kde jsem přesedla na 220 mířčící do Santa Any.
Popravdě, čekala jsem od jezera trochu více. v mém původním plánu bylo strávit u jezera den. Možná by to na pritějším břehu bylo lepší...a možná ne. Takže výlet na otočku bohatě stačil.
Zpět v Santa Aně jsem zašla na náměstí do supermarketu, který byl jediný ještě otevřený (do 17.). V neděli tu bylo mrtvo.

 A co budu dělat zítra záleží na stavu mé surfařské odřeniny na noze. Na výstup na sopku to ale asi nevidím.