Zpět v Evropě aneb přežila jsem!

Tak jsem se ve čtvrtek konečně vrátila zpět do Evropy. A proč konečně?
Loni se mi vracet z cest ani nechtělo, ale letos to cestování nebylo až zas tak pohodové, jak jsem doufala. Jednak kvůli dvojímu okradení, ale hlavně kvůli vědomí, že země jako je Guatemala, Salvador a nebo třeba i Nikaragua (o Hondurasu, který jsem ze svého itineráře vynechala, ani nemluvím) nejsou nejbezpečnější země (i když co se přírody a památek týká jsou krásné), mezi lidmi je spousta zbraní a případy, kdy na někoho vytáhnou pistoli nebo nůž a seberou mu jeho věci, nejsou ojedinělé. Bohužel "bohatí" turisté jsou často cílem těchto útoků. I když většina cestovatelů prý žádný problém během cest neměla. Rozhodně je třeba si dávat o hodně větší pozor při cestách autobusem. Nikdy nevíte, kdo si k vím přisedne. Takže místo klidného vychutnávání si jízdy často doufáte, aby jste se do cíle dostali bez úhony.Cestovat běžnými chicken busy v Guatemale (a někde i v Salvadoru) je risk. Ne kvůli dopravním nehodám, ale kvůli ozbrojeným bandám, které okradou všechny cestující a bílý turista je na ráně jako první.
Lidé v těchto zemích jsou chudí, musejí vyžít s minimem peněz a jedním způsobem, jak nějaké peníze získat, jsou krádeže. Takže jedním z nejdůležitějších pravidel při cestě po Guatemale, Salvadoru, Nikarague a někdy i Belize je, nenosit foťák zavěšený na krku, schovat jej do batohu, žádné cennosti na veřejnosti, peníze rozdělené do několika míst, nosit jen minimum peněz při sobě. Prostě neprovokovat chudé lidi. A co se týká bezpečnosti na hostelích týká - uzamykatelná skříňka není nedobytná a bohužel i mezi ubytovanými hosty se najdou tzv. profesionálové, kteří se vám vloupají do skříňky a seberou cennosti.
Takže jsem ráda, že jsem zase doma (na Mallorce), kde se nemusím vyjít na ulici s mobilem, v noci se procházet není problém, cestovat autobusem je banalita a nikdo na mě nezírá a nepíská (v případě latinskoamerických mužů). Stres opadl.
Člověk si ale během těchto cest uvědomí, jaké má štěstí, že žije právě v (relativně) bezpečné a stabilní Evropě (i když i tady máme svoje problémy, kriminalita je také běžná). Na ulicích je tu pořádek. Jednou z věcí, která se mi během cest nelíbila (a mají ji společnou lidí v Guatemale, Salvadoru i Nikarague) je spousta odpadků podél cest. Místní nejsou naučeni vyhazovat odpadky do koše, ale jednoduše ty plastové pytlíky a papírky vyhazují z oken autobusů. Ulice jsou neuklizené, častokrát chybí poklopy na kanály, takže je třeba si dávat pozor, kam šlapete. Na to, jak pěknou přírodu ve střední Americe mají, tak si jí neváží. Prostě tam nefunguje to ekologické povědomí. Tento problém se týká především tržnic, měst. Některé oblasti jsou naštěstí ušetřeny.
Další věcí, kterou mají tyto země společnou (kromě Belize a mexické Quintana Roo) je velká spotřeba igelitových pytlíků. V pytlících se v autobusech prodává pití, pečivo, sladkosti, ovoce a zelenina....a tyto pytlíky pak končí kde? Na zemi, na ulici, v přírodě. Neuvědomuji si, že bych něco podobného viděla třeba v Kostarice, Panamě a nebo v Kolumbii (nebo jsem tomu nevěnovala takovou pozornost).
To, co mají všechny navštívené země společné, a na co je třeba si dávat pozor, je vyhazování toaletního papíru do koše (místo do záchodové mísy). Takže po 4 měsících, kdy jsem si zvykla házet papír do koše, si zase začínám zvykat jej vyhazovat do mísy (stále ještě mám nutkání hledat odpadkový koš :-)

I když mě tahle cesta nenadchla tak, jako loňská cesta po Kolumbii a Panamě (tyto dvě země nasadily laťku zřejmě hodně vysoko, přesto jsem ráda za všechny nabité zážitky a zkušenosti (i ty nepříjemné). Cestování totiž není jen o příjemných zážitcích. Cestování je i o rizicích. Krádeže, nehody, nemoci, zranění, přírodní katastrofy...to vše vás může během cest potkat a je třeba na to být připraven. A pokud mě již něco nepříjemného potká, tak to beru jako zkušenost a součást dané cesty. Kdybych chtěla dovolenou bez problémů a v bezpečí, koupím si zájezd s cestovkou a dny strávím zavřená u hotelového bazénu třeba někde v Itálii (a v podstatě nepoznám nic). Cestování je ale o poznávání dané kultury a místa, zvyklostí a běžné reality, kterou nepoznáte, pokud budete bydlet v hotelu all inclusive, budete se přesouvat turistickými autobusy a celou cestu budete doprovázeni průvodcem (který je v zemi možná také poprvé) a třeba ochrankou.
Pokud chcete poznat zemi trošku lépe, je třeba kontakt s místními. Cesta běžným autobusem je mnohdy velmi poučná. Stejně jako třeba rozprava s prodavači rychlého občerstvení, nebo návštěva trhu. Vydat se na procházku po okolí, najít turisticky nevyhledávané místo, objevit něco nového, vyzkoušet místní gastronomické speciality, nebo jen tak sedět v místním bistru a pozorovat dění na ulici, to vše vám dá mnohem více, než být zavřený na hotelu v nějakém resortu s animačními večery.
Jak se říká: "Kdo se bojí, nesmí do lesa". A v případě třeba Guatemaly, platí "do lesa, ale s ostražitostí, protože tam na vás může číhat vlk".
Možná, kdybych se dopředu tolik neinformovala o jednotlivých místech a rizicích a neposlouchala ostatní cestovatele, kteří byli okradeni, nebo slyšeli nějaké zvěsti o tom, či onom, tak bych asi byla více v klidu a více bych si to užila v domnění, že se jedná o bezpečné země. Právě to povědomí, že není možné se volně pohybovat po všech cestách (tak jak jsem neměla problém v tolik obávané Kolumbii), mi kazilo celkový dojem z cestování po této části střední Ameriky. Pokud ale pominu tyto pocity, tak se mi líbilo na spoustě míst a i když vím, že se tam zřejmě již nepodívám (tentokrát mi to jednou stačilo. Je ještě spousta zemí, které bych chtěla navštívit), ráda budu vzpomínat na tato místa.
Za Mexiko je to Valladolid a jeho okolní cenoty, pláž Xcacel (tam tíha masového turismu ještě nedospěla)-
Za Belize je to šnorchlování se žraloky u Caye Caulker a výprava jeepem do rezervace Mountain Pine Ridge.
V Guatemale mě absolutně nadchly dva dny v surfovém kempu El Paredon, kdy jsem si mohla na chvíli oddechnout a užít si dřinu při svých surfařských pokusech. Místo prakticky mimo civilizaci, ale snad i nejlepší zážitek celé cesty. Další zajímavé místo v Guatemale byl termální vodopád u Río Dulce, Semuc Champey a nebo třeba návštava mayských ruin v Tikalu (které oproti těm mexickým ruinám nebyly tak přecpané návštěvníky).
V El Salvadoru se mi líbil výstup na sopku Santa Ana a projížďka na koni po místech, kde se schovávali partyzáni FMLN během občanské války. V Santa Aně jsem bydlela v nejlepším hostelu, který jsem kdy navštívila.
A u Nikaraguy budu ráda vzpomínat na procházku Selva Negra u Matagalpy, výlet k vodopádu Estanzuela a tři dny na ostrově Ometepe. Také na pohled z věže kostela La Merced v Granadě na okolí a návštěvu NP Volcán Masaya.

Takže jsem prakticky poznala pevninskou střední Ameriku (karibské státy bych také ráda viděla, ale na to bych potřebovala vyhrát něco málo v loterii. Zatím jsem měla možnost navštivit jen Kubu a i tam bych se ráda jednou podívala znovu a tentokrát bez cestovky a průvodce).
Mexická část Quintana Roo mě moc nenadchla kvůli masovému turismu a hotelovým komplexům. Zde z té pravé mexické kultury toho moc nezůstalo a vše je orientováno na turisty. Pláže a moře jsou ale krásné a návštěva místních cenotů také stojí za to (pokud zrovna není nějaký svátek a místo je plné lidí). Zklamalo mě ale Chichén Itzá a ruiny v Tulum, kde bylo tolik lidí, až místo ztratilo nějakou atmosféru.
Belize při zpětném pohledu bylo nejbezpečnější zemí (i když nejdražší) a od okolních zemí se odlišuje i kulturně a historicky. Rozhodně mě příjemně překvapilo. Tedy až na přecpanou atrakci cave tubing, která by mohla být zajímavým zážitkem, nebýt stovek dalších lidí z výletních lodí, kteří ten den přišli na projížďku jeskyněmi.
Guatemala - jednou a dost. Viděla jsem a stačí.
El Salvador byl pro mě příjemnější a i lidé tam jsou přátelštější (až na nepříjemný zážitek z autobusu).
Nikaragua se mi líbila co se koloniální architektury týká. Jen to horko bylo občas úmorné.

No a kam příště? Před touto cestou jsem byla na vážkách mezi andskými zeměmi jižní Ameriky a střední Amerikou, která nakonec zvítězila. Jelikož ale poslední tři roky jezdím do Latiské Ameriky a již mám místní kulturu docela zmáklou a tak nějak mám pocit, že mě nemůže nic moc překvapit, potřebuji si trochu odpočinout a nasát něco nového. Takže přístí moje cesta bude s největší pravděpodobností směřovat do Asie. I když ve hře stále ještě zůstává Chile, Peru, Bolívie, Ekvádor....