Na recepci vyzvedávám snídaňový lístek a ještě si potvrzuji správnost autobusové linky.
Snídaně v sousední restauraci El Parque je základní. Na výběr ze tří možností. Volím baťůžkářskou klasiku - toasty s volským okem a marmeládou. Někde se budu muset pak dojíst.
Další zastávkou je místí obchůdek, kde kupuji dvě litrovky vody za zvýhodněnou cenu 3,5 PEN.
Na ulici hlídkují policajti a zdraví mě. Zatím je v okolí parku klid. Na ulicích málo lidí a aut. Možná je to i tím, že je dnes velikonoční pátek a tudíž sváteční den. Vydávám se k autobusové stanici Rocardo Palma. Je to kousek. Vypadá jako zastávka nadzemního metra. Pikolík ve žluté vestě mi pomáhá koupit nabíjecí kartu. Za kartu 5 soles a za jednu jízdu 3,50 soles. Rovnou tedy nabíjím na dvě cesty. Týpek mi radí, že mám vysednout na zastávce Canadá. Nevím, jestli není úplně mimo, spletl si zastávku, nebo si dělá z turistů srandu, ale vím, že abych se dostala co nejblíž k Plaza de Armas, tak musím vysednout na Jirón de la Union. Zastávka je prosklená a když autobus přijede, otevřou se dveře skleněné stěny a pak do autobusu. Autobus mohl být nový někdy tak před 30 lety. Klasická latinskoamerická ošuntělost.
Nejmodernější jsou ty nabíjecí karty. Po cca 15 minutách vysedám a vydávám se na turistickou třídu Jirón de la Unión, která spojuje Plaza de Armas a Plaza San Martín. První zastávkou je barokní kostel La Merced. Kostel stojí na místě, kde byla v roce 1534 celebrována první mše v Limě. Kvůli zemětřesením a požárům pochází současný kostel z 18.století. Dnes je tu živo. Věřící se chodí poklonit s palmovými listy zdejším svatým. Interiér je vcelku působivý. Hlavně ze dřeva vyřezávané postranní oltáře.
V 10 opouštím kostel a mířím po ulici Jirón de la Union dál směr Plaza de Armas. Ulice stále ještě “spí”, i když první skupinky turistů tu již jsou. Okolo kostelů postávají prodavači palmových ratolestí. Začíná se mi to fotograficky líbit, ten lokální kolorit. Plaza de Armas je ohromující. Čtvercové náměstí je obklopené významnými budovami. Dominantní je katedrála, ve které odpočívají ostatky dobyvatele a zakladatele města Francisca Pizarra. Z další strany je vládní palác Palacio de Gobierno, pak Obecní úřad - Palacio de Municipio. A několik koloniálně laděných domů s dřevěnými výklenky. Mířím do katedrály.
Před vstupem je fronta, která se jako had sune dovnitř. Dnes to není na klidné posezení a prohlídku rakve dobyvatele. Kaplička, kde odpočívá Pizarro, je zavřená a lidé pochodují vnitřkem, aniž by se mohli zastavit. Interiér také nijak neoplývá zdobností. Přece jen byla katedrála několikrát zničena zemětřesením. Zpět na náměstí zamířím kolem prezidentského (vládního) paláce tam, kde podle jednoho průvodce (z roku 2001) měla stát socha Pizarra. Místo ní je tu ale jen vlajka. Na informační tabuli je zmínka, že nyní stojí v parku De la Muralla nedaleko odtud. Pokračuji ulicí ke klášteru Convento de Santo Domingo. V procesí si projdu a jdu zpět na hlavní náměstí a další ulicí zamířím ke klášteru Convento de San Francisco. Ulice plné lidí. U kláštera jsou stánky s pouličními specialitami. Ženy v krojích nabízejí sendviče s trhaným vepřovým masem. Dekorace stánků jsou pečená selata. Zdejší dění je velmi fotogenické. K obědu si dám jeden sendvič. Tentokrát asi oželím klasická meníčka zdejších restaurací, která nabízejí obědy od 12 solů nahoru.
Já obědvám za pět. Později se ještě nechám zlákat smaženými koblížky s medem za dalších pět solů. Jsou dost mastné. Do kláštera San Francisco jdu opět s procesím. Protože ale bude odbíjet 12 a vypadá to, že se chystá nějaká mše, opouštím prostory kostela. Pokračuji ulicí k parku de la Muralla (hradební park). Je tu obnažených několik hradeb ze 17.století, které byly součástí pevnosti, která měla bránit město. Zde také stojí socha Francisca Pizarra. V dáli se tyčí kopce a na jejich úpatí favely.
Vracím se na náměstí a pak přes něj po turistické Jirón de la Unión ještě na náměstí San Martín. Ulice je nyní zasekaná lidmi a pouličními umělci.
Dojdu na náměstí Plaza de San Martín pojmenovaném po osvoboditeli Peru nad Španěly (1821 se vyhlásila nezávislost). Náměstí není nijak extra zvláštní. Má takovou tu madridsky-španělskou atmosféru. Uprostřed socha San Martína a okolo nějaké paláce. Jedním z nich je Hotel Bolívar. Informační cedule na fasádě hlásá, že se jedná o jeden z nejstarších a nejprestižnějších hotelů v Peru. Jdu nahlédnout s očekáváním, že to bude takový ten zážitek á la hotel Galle Face hotel ve srílanském Colombu, nebo singapurský Fullerton, kde dýchá koloniální historie. Jdu dovnitř. Vstupní foyer je stylový. S prosklenou kupolí ve stylu art deco. Zajímavý nábytek a staré dobové auto jako dekorace u zachovalé stylové recepce ze 30.let minulého století. Na informační tabuli je něco málo o historii a o celebritách, které tu strávily noc. Ernest Hemingway (ten byl snad ve všech stylových hotelech), Clark Gable, Yul Brynner, Mick Jagger…A navíc se tu chlubí, že se tu připravují nejlepší pisco sour (typický peruánský alkoholický drink) ve městě. Tak proč to nevyzkoušet? Ve stylovém prostředí klidně ochutnám svoje první pisco. I když jsem spíše abstinent. Ve zdobné restauraci s křišťálovými lustry sedám k jednomu ze stolů a poroučím si pisco sour s malinovou příchutí. Poznatek: leze to do hlavy. Jedno mi bohatě stačí. (Během popíjení zapisuji zážitky).
Po dopití drinku vyrážím do rozpálených ulic směr autobusová zastávka, kde sedám na linku Metropolitano C, abych se přiblížila čtvrti Miraflores. Mým dalším cílem je archeologická oblast Huaca Pucllana.
Vystoupila jsem na zastávce Domingo Orué a pěšky šla rezidenční čtvrtí až k archeologickému nalezišti. U vstupu mi bylo řečeno, že je dnes kvůli svátku zavřeno. No nevadí. Stejně se areál dá obejít a prohlédnout si pyramidu zpoza plotu. Huaca Pucllana byla postavená z hliněných cihel někdy mezi lety 450- 650 n.l.
Obešla jsem areál a pěšky zamířila do Miraflores ke Kennedyho parku. Cca 15 minut chůze. A pak ještě dál směrem na pobřeží. Není to tak daleko, jak to možná v mapě vypadá. Došla jsem na vyhlídku na útesech, které strmě padají k moři. Dole na hladině se houpalo množství surfařů, kteří čekali na svoje vlny. Po stezce jsem sestoupala dolů k moři. Všude hromada lidí. Místní mají takovou otravnou vlastnost - strašně pomalu se vlečou a klidně se zastaví nad schody a zablokují tak průchod.
Jedna z kamenitých pláží je obsypána surfaři a surfařskými školami. Vlny jsou ideální pro začátečníky. Sedám chvíli na kameny a pozoruji dění. Po páté odpoledne se zvedám a mířím zpět nahoru. Po cestě na ubytování si ještě zajdu na čumendu do jednoho ze supermarketů Wang. Je na dvou poschodích. Okukuji ceny a přepočítávám. A zjišťuji, že jsou dost drazí. Olej, ovoce, nápoje. Vše je na evropské úrovni. Kupuji si trochu pečiva na ráno (snídani nebudu stíhat) a chipsy z peruánských barevných brambor. Čaj z koky je zbytečné kupovat, stejně jej nemůžu do Česka provézt kvůli legislativě, která z nějakého důvodu bere listy koky jako drogu. I v takovém minimálním množství, ze kterého by se žádný kokain ani vyrobit nedal. Od zítřka, kdy se dostanu do vyšších nadmořských výšek, na čaj z koky najedu.
Po cestě do hostelu omrknu nabídku sousední restaurace. Ceny jsou dost vysoké. Takže padne rozhodnutí jít do Siete sopas. Tu včera po cestě z letiště vychvaloval jeden z cestujících. Mrknu na web, kde je i jídelníček a ceny jsou rozumnější. A i výběr vypadá dobře. V nabídce mají několik polévek (v překladu se restaurace jmenuje “Sedm polévek”). Nechám si od číšníka jednu doporučit. Dostanu velkou misku vynikající polévky s nudlemi, hovězím, vejcem…Je to vynikající.
Restaurace se mezitím zaplní. Polévka mi na večeři bohatě stačí. Cena 28 PEN (cca 8 USD) není sice malá, ale to jídlo a prostředí si to zaslouží.
Po cestě zpět vidím, že je silnice u Kennedyho parku zablokovaná velikonočním procesím. Minutku okouním a pak už konečně na pokoj, do sprchy, odpočinout a zabalit. Zítra mě čeká přelet do Arequipy.
Dnešek byl naprosto skvělý. Viděla jsem, co jsem chtěla a zažila víc, než jsem čekala. Opět ten pocit svobody cestování. I přes tu ne zrovna dobrou pověst ohledně bezpečnosti v Limě jsem se cítila dobře. Žádný problém nebyl. Jednak jsem byla obezřetná a jednak na každém rohu stáli policajti a jiná pořádková služba, která dohlížela na ty davy lidí mířících do kostelů.
Vůně, se kterou budu mít Limu spojenou, je palo santo. Na
mnoha místech u kostelů, kde prodávali palmové ratolesti, bylo zapáleno. Nebo nějaké kadidlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat