Celodenní výlet do kaňonu Colca

Vzbouzím se o půl druhé ráno. Dochystám věci a před třetí čekám na recepci, než si mě vyzvednou. Snídaňový balíček dostávám na cestu. V mikrobusu dostávám místo vepředu. Díky tomu mám po rozednění luxusní výhled skvělý na focení.
Mikrobus je plný a všichni hovoříme španělsky, takže to průvodkyně Sandra bude mít snazší. Před námi je 3hodinová cesta do Chivay, kde na nás čeká snídaně (v ceně tour). Část cesty ve tmě prospím.
Vzhledem k tomu, že je stále ještě “období dešťů” a hory bývají odpoledne zahalené v mracích, uděláme zastávku na vyhlídce Mirador de los volcanes nyní po ránu. Zrovna se kolem šesté rozednívá.

Vyhlídka je v nejvyšším bodě, který během cesty navštívíme – v průsmyku v nadmořské výšce 4910 m. Dostáváme 10 minut na focení. Potřebuji nutně na záchod, který je nedaleko. Takže vystartuji k té cca 50 metrů vzdálené budce. Ze začátku v pohodě, ale před schody k budce začínám cítit motání hlavy. Okamžitě zpomalím a zhluboka dýchám. No, není to jen tak vyjet do takové výšky. Na záchodě upustím, co potřebuji a snažím se, aby se mi nemotala hlava. A pak pomalu rozvážně na vyhlídku. Na kamenných deskách na vyhlídce jsou vyznačeny všechny sopky, které lze v dáli vidět. Jejich výška přesahuje 5 a někdy i 6 tisíc metrů. Jednou ze sopek je i Ampato, kde byla nalezena mumie Juanita. A hned vedle aktivní sopka Sabancaya, ze které stoupá dým a je neustále monitorována.
U vyhlídky stojí místní prodejci šál, čepic a dalších suvenýrů. Kupuji si bombóny z koky. No, té koky v nich asi moc není, když je tam napsáno “sabor de coca”. Tak by to snad mohlo projít jako suvenýr.

Škoda, že nemáme více času na prohlídku. Dalo by se fotit. Slunce pomalu stoupá k obzoru a nasvětluje krajinu.
Před námi dvacet minut sjezdu do Chivay (nadm.výška 3600 m). Krajina začíná být velmi zajímavá a vegetace se směrem dolů do údolí mění. Řidič Edwin zastavuje a jde hledat jednu bylinu, která je používána společně s kokou a muñou do čajů proti horské nemoci (tzv.maté de inca). Bylina se jmenuje chachacoma. Dostávám jednu větvičku, jejíž kousek si pak dám u snídaně společně s lístky koky do horké vody. Zbytek schovávám.

K snídani, kterou máme v ceně tour a která je v jídelně na kraji Chivay, je jen chleba, máslo a marmeláda. A teplý džus z ananasu a quinoi. Snídaně není moc bohatá. Quinoa se o okolí také pěstuje a společně s bramborami a kukuřicí je hlavní plodinou Peru.

Po snídani míříme údolím Colca podél stejnojmenné řeky do kaňonu, který je prý jedním z nejhlubších na světě. Lákadlem tu jsou obří kondoři andští, kteří létají okolo. Zejména kolem vyhlídky Mirador de condores jich prý kolem června a července bývá spousta. Po cestě na kondoří vyhlídku zastavujeme ještě ve vesnici Maca, kde je pěkný kostelík s prasklou fasádou a kde je možné ochutnat tzv.colca sour - nápoj z plodů kaktusů sancayo. Kaktusy v údolí hojně rostou a jejich plody jsou jedlé. Dužina vypadá jako zelený dragon fruit (také druh kaktusu) a chutná trochu jako kiwi. Nápoj nezkouším. Na ulici postávají ženy etnika ccaccatapay a kollawas v tradičních oděvech. Vedle sebe alpaku a nabízejí turistům fotku s alpakou za spropitné 5 soles. Projdu si kostelík a okolní stánky se suvenýry. Nemůžu si pomoct, ale zatím mi to připadá jako čínské zboží. Samozřejmě, že tomu tak nemusí být u všeho, ale některá poncha a šály vypadají až moc průmyslově.

Další zastávky jsou na vyhlídkách na údolí s řekou. Vlivem tektonického zlomu a sopečné činnosti Sabancayi se prý údolí každý rok propadá o 30 cm. Sesuvy půdy jsou běžné. Pod vesnicí Maca je prý zásobárna podzemní vody. V minulosti tu bylo jezero.
Jsem ráda, že je dnes slunečno a celkově, že zřejmě skončilo období dešťů.
O půl deváté dojedeme na Mirador de condores, kde již postávají skupinky turistů a pozorují kondora, který jim zrovna letí nad hlavou. Kdyby tu nebyli ti praví kondoři, tak je možné si udělat fotku s falešným kondorem. Dva stojí na kamenné zídce a za spropitné nabízejí vyfocení. Na vyhlídkové terase o 200 metrů dál pak stojí další kondoři. Průvodkyně Sandra nám dá 45 minut volno a doporučí si zvážit síly a čas na cestu k níže položené vyhlídkové terase. Přece jen jsme ve výšce 3800 metrů a pohyb není snadný. Rovnou zamířím k druhé vyhlídce. Okolo proletí jeden kondor. Po cestě zpět to skutečně nejde jen tak. Docela se na těch schodech zadýchávám. Místní ženy tu kromě suvenýrů nabízejí i možnost obléct se do tradičních krojů etnika.

Po deváté jedeme zpět směr Chivay. Další zastávkou jsou termální lázně Chacapi. Kdo by chtěl, může si zkusit canopy nebo jízdu na koních. Všichni ale jdou do lázní. Vstup je 15 solů. Je tu celkem 6 bazénků, převlékací kabiny a malé skříňky na věci, které ale ne vždy lze zavřít. Nechám batoh u jednoho z bazénů na druhé straně řeky a jdu se nahřívat. Voda ale pocitově nemá avizovaných 35 nebo 38 stupňů. Klidně bych ji ještě ohřála. Venku je pak pocitově chladno. I když může být okolo 18 stupňů.

Na koupání máme hodinu. Za mě bohatě stačí. Bolí mě hlava z té nadmořské výšky. Pak míříme na oběd. Zastavíme v restauraci Rumichaca někde poblíž Chivay, kde se podává oběd formou bufetu za 40 soles. Výběr je docela dobrý. Nacpu se k prasknutí. Vedle mě sedí dvě zřejmě Bolivijky, které jsou tak vyčůrané, že si naloží talíře vrchovatě tak, že to ani sníst nemůžou a pak si vyžádají krabičku, aby si to mohly zabalit s sebou. Číšnice je upozorní, že si nemůžou odnášet jídlo z bufetu v krabičce, ale jen z talíře. Je cítit, jak je to číšnici nepříjemné. Ty dvě ani nehnou brvou a když pak mají platit, tak si stěžují, že těstovinový salát byl zkyslý, aby odvrátily negativní pozornost od sebe. Zkrátka latinskoamerická telenovela s intrikami. Raději jdu z restaurace čekat na vzduch.

Jsou dvě hodiny, když se vydáváme na cestu zpět do Arequipy. Po cestě ještě stavíme na focení v rezervaci Reserva nacional Salinas y Aguada blanca, kde se popásají lamy alpaky a další druhy. Malebné místo. Ale pěkná zima. Dál u silnice vidíme lamy vicuně, jejichž vlna je nejvíce ceněná. A také maso. Jak říká průvodkyně s řidičem, vidíme chodící dolary.

Poslední zastávkou je pak Patahuasi. Místo, kde jsou nejen záchody, ale hlavně krásný výhled na sopku Misti a další hory. Dnes je naštěstí krásně a sopka není zahalená v mracích. Okolní krajina je velmi zajímavá. Následuje další 1,5 hodiny cesty do Arequipy, kde se rozloučím s řidičem a průvodkyní. Nechám jim dýško a jdu na hotel. Stále mám plný žaludek, takže vynechávám večeři. Jen jablko. Do bandasky si na recepci načepuji horkou vodu, ve které nechám vylouhovat pytlíky s kokou a zbytek větvičky chachacoma. Zítra mě čeká tour do Salinas, které se nacházejí cca 4200 m n.m.

Po návratu na pokoj jsem na stolku objevila kartičku oznamující, že mě navštívil velikonoční zajíček. Čokoládové vajíčko nechal mezi polštáři. Pěkná pozornost.

Přelet do Arequipy

Den v Limě za mnou (na seznámení bohatě stačilo) a přede mnou přesun na další místo. Mířím více na jih do Arequipy. A protože je to značně daleko a nechci ztrácet čas dlouhým přesunem autobusem, letím. Let společnosti Latam mám naplánovaný na 9:55. Abych se na letiště dostala, tak jsem si dopředu zařídila transfer se společností QuickLlama, která mě vezla již z letiště do Miraflores. V 6:20 jsem měla být na odjezdovém místě. Dopředu jsem dostala fotku, jak to parkoviště vypadá. Budíček na 5:20. V 6:00 check out a kolem Kennedyho parku na dané místo. Město bylo zahalené v mlze. Brána na parkoviště zavřená. Trochu mě to znervózňovalo, že tam mikrobus již nestál. Ale nakonec dorazil přesně načas k silnici, nabral mě a vyrazili jsme ještě pro další pasažéry.

Dojezd na letiště za 50 minut. Odbavila jsem zavazadlo a vydala se na bezpečnostní kontrolu domácího terminálu. Zde je možné si vzít s sebou i láhev vody. Kdybych to tušila, tak bych většinu nepřelévala do bandasky a nenechávala ji v odbaveném zavazadle. Alespoň trochu vody mám ale s sebou. Zdejší letiště působí lidštěji než ta evropská odosobněná, kde se buzeruje i za to, že nevyndáte z batohu foťák, a kde vás šacují jako nějaké teroristy. V Limě na domácích letech voda v pohodě a v místních obchůdcích nabízejí ke koupi krabičky čajů z listů koky. Nutno dodat, že se značnou přirážkou. Včera v supermarketu stál 7 solů a dnes na letišti ta samá značka a balení za 22 solů! Takže s nákupem počkám na běžný supermarket.

Odlez z Limy je s půlhodinovým zpožděním. Letíme nad vyprahlou krajinou a do ní také přistaneme v 11:40. Okolí působí jako poušť. Nechápu, jak tu kdy mohli chtít žít a zakládat města.

Na letišti na mě čeká domluvený taxikář, kterého mi zajistil hotel. Za 35 solů mě dovezl na hotel Los Tambos Boutique, kde na mě již čekali. Hotel má 3* a běžně jej využíváme na komfortních zájezdech do Peru v rámci CK Livingstone. Během plánování cesty jsem je zkusmo kontaktovala, zda by mě tu nenechali na 3 noci bydlet. Šéfka rezervací Karen byla tak hodná, že nechala. Takže jsem se ubytovala do pěkného pokojíku s koupelnou. Karen mě pak provedla hotelem a ukázala některé další místnosti a vyhlídkovou terasu. Předala jsem dárek za vstřícnost (a zbavila se tak jedné části zátěže, která mi okupuje batoh) a pak již vyrazila na obhlídku hlavního náměstí Plaza de Armas, které mám prakticky za rohem. Dominantou náměstí je katedrála z bílého sopečného kamene sillaru. Stejně tak je z něj vystavené centrum města. Proto se také Arequipě říká bílé město. Pěkně zdobené věže katedrály nejsou původní.

Během zemětřesení v roce 1868 byly zničeny a pak znovu vystaveny. Levá věž byla poničena dalším zemětřesením v roce 2001, ale již za pár měsíců byla opravena. Předtím, než si do katedrály zajdu, hledám nějakou restauraci, kde bych poobědvala nějaké menu. V uličce za katedrálou je několik restaurací. Nakonec se nechám zlákat tou poslední Boca’u, kde vyzkouším slavné ceviche jako předkrm a jako hlavní chod místní typické rocoto relleno con pastel de papa (plněná paprika s bramborovými lasagnemi - tak by se to dalo popsat). Ceviche jsou klasika. Plněná paprika je pálivá, takže jednou stačilo a příště vyzkouším něco jiného.

Pak zamířím do katedrály. Abych se do ní dostala, musím si zaplatit vstup do muzea s průvodcovaným výkladem. Cena 10 sol a pak nějaké spropitné průvodci. Prohlídka stojí za to. Interiér katedrály sice není nijak oslnivý, ale zaujmou velké varhany, které jsou prý jedny z největších v Peru. Během zemětřesení v roce 2001 na ně spadla část věže, která je nad nimi, ale byly opraveny. Součástí katedrály je i pokladnice, kde jsou uloženy ve vitrínách cenné liturgické předměty jako třeba zlaté koruny s drahokamy (nejstarší ze 17.století) a velká socha ze stříbra pelikána, který je jakýmsi symbolem katedrály. Nejzajímavější je ale výstup na terasu ke zvonicím, odkud je výhled na město. Škoda, že jsou mraky a zahalují okolní sopky. Je odtud vidět krásně hlavní náměstí.

Po prohlídce katedrály zamířím na protější stranu náměstí do supermarketu koupit vodu. Arequipa se nachází v nadmořské výšce cca 2300 m a následující dny mě čekají ještě vyšší oblasti. Aby člověk předešel příznakům výškové nemoci, bolesti hlavy a podobně, je třeba dodržovat pitný režim. Musím říct, že zatím jsem v pohodě a i ty schody v katedrále jsem zvládla bez zadýchání. Každopádně kromě 3 litrů vody kupuji i balení čaje z koky, abych si na další den připravila do bandasky. A nějaké to ovoce.
Pak ještě zajdu do nedalekého areálu kláštera Claustros la Compañía, kde jsou nějaké obchůdky a restaurace. První nádvoří má zajímavě zdobené sloupy. V hotelu nechám nakoupené věci (zátěž v batohu) a zamířím směrem ke klášteru Santa Catalina. Podle průvodce by před ním mělo být muzeum Santuarios Andinos, kde je vystavená mumie Juanita. Průvodce je ale již staršího data a muzeum je v ulici na opačné straně náměstí. To ale nevadí, před klášterem objevuji tradiční koloniální dům, kam je možné nahlédnout a vystoupat na terasu.

Jsou tu i dvě restaurace. Pokochám se výhledem s podle map.cz zamířím na správnou adresu muzea. Je před pátou. Otevřeno mají do šesti. Prohlídka je jen s průvodcem a trvá 40 minut. Cena 25 solů. Peruánci mají v rámci velikonočních svátků speciální cenu 5 solů. Začátek prohlídky v 17:30. Nejprve zhlédneme krátký dokument o objevení mumie a pak následuje komentovaná prohlídka objektů, které byly nalezeny a které používali Inkové. Tématem je rituál capacocha, kdy Inkové obětovali bohům vybrané děti, aby tak předešli přírodním katastrofám.

Bylo to bráno jako čest být obětován a děti takto byly vybírány a posílány z Cuzca do různých regionů. Juanita byla jednou z takto vybraných dívek a putovala na místní sopku Ampato, kde byla koncem 15.století obětována. Objevena byla v roce 1995 antropologem Johanem Reinhardem. Na konci prohlídky vstoupíme do sálu, kde je zachovalá mumie 12-14 leté dívky vystavena v mrazáku vymraženém na – 25 stupňů.. Muzeum bylo překvapivě zajímavé. Takový náhled do života a odívání Inků.
Po prohlídce jsem již zamířila na hotel.

Do bandasky s dvěma pytlíky čaje z koky jsem si načepovala horkou vodu, abych se tím nemusela zabývat ve dvě ráno. Dnes jsem měla trochu divný žaludek, padala na mě únava a na nějakou vydatnou večeři nebylo zrovna pomyšlení. Takže jsem si pustila telku, snědla 3 sladké marakuje a čekala, až mi přijdou instrukce z agentury MachuPicchu Luna Tours ohledně zítřejšího času vyzvednutí na celodenní výlet do kaňonu Colca. Instrukce nakonec přišly až v devět večer. Natočila jsem budík na 2:20 a šla spát.

Druhý den v Peru. Velký pátek velikonoční v Limě

 

Vzbouzím se o půl šesté. Působí trochu posun času. Ale jsem odpočatá. Snídaně jsou až od 8:30, takže užívám ranní válečku. Mezitím studuji, jak se dostat z Miraflores do historického centra. Včera mi recepční něco málo řekla, ale protože se v Limě absolutně neorientuji, tak hledám na webu. A nacházím autobusovou linku Metropolitano, která jezdí trasu po jedné z magistrál. Zastávka je asi 10 min chůze od Kennedyho parku. Měla by to být linka C. A měla by jezdit i dnes, na velikonoční pátek.
Na recepci vyzvedávám snídaňový lístek a ještě si potvrzuji správnost autobusové linky.
Snídaně v sousední restauraci El Parque je základní. Na výběr ze tří možností. Volím baťůžkářskou klasiku - toasty s volským okem a marmeládou. Někde se budu muset pak dojíst.
Další zastávkou je místí obchůdek, kde kupuji dvě litrovky vody za zvýhodněnou cenu 3,5 PEN.

Na ulici hlídkují policajti a zdraví mě. Zatím je v okolí parku klid. Na ulicích málo lidí a aut. Možná je to i tím, že je dnes velikonoční pátek a tudíž sváteční den. Vydávám se k autobusové stanici Rocardo Palma. Je to kousek. Vypadá jako zastávka nadzemního metra. Pikolík ve žluté vestě mi pomáhá koupit nabíjecí kartu. Za kartu 5 soles a za jednu jízdu 3,50 soles. Rovnou tedy nabíjím na dvě cesty. Týpek mi radí, že mám vysednout na zastávce Canadá. Nevím, jestli není úplně mimo, spletl si zastávku, nebo si dělá z turistů srandu, ale vím, že abych se dostala co nejblíž k Plaza de Armas, tak musím vysednout na Jirón de la Union. Zastávka je prosklená a když autobus přijede, otevřou se dveře skleněné stěny a pak do autobusu. Autobus mohl být nový někdy tak před 30 lety. Klasická latinskoamerická ošuntělost.

Nejmodernější jsou ty nabíjecí karty. Po cca 15 minutách vysedám a vydávám se na turistickou třídu Jirón de la Unión, která spojuje Plaza de Armas a Plaza San Martín. První zastávkou je barokní kostel La Merced. Kostel stojí na místě, kde byla v roce 1534 celebrována první mše v Limě. Kvůli zemětřesením a požárům pochází současný kostel z 18.století. Dnes je tu živo. Věřící se chodí poklonit s palmovými listy zdejším svatým. Interiér je vcelku působivý. Hlavně ze dřeva vyřezávané postranní oltáře.
V 10 opouštím kostel a mířím po ulici Jirón de la Union dál směr Plaza de Armas. Ulice stále ještě “spí”, i když první skupinky turistů tu již jsou. Okolo kostelů postávají prodavači palmových ratolestí. Začíná se mi to fotograficky líbit, ten lokální kolorit. Plaza de Armas je ohromující. Čtvercové náměstí je obklopené významnými budovami. Dominantní je katedrála, ve které odpočívají ostatky dobyvatele a zakladatele města Francisca Pizarra. Z další strany je vládní palác Palacio de Gobierno, pak Obecní úřad - Palacio de Municipio. A několik koloniálně laděných domů s dřevěnými výklenky. Mířím do katedrály.

Před vstupem je fronta, která se jako had sune dovnitř. Dnes to není na klidné posezení a prohlídku rakve dobyvatele. Kaplička, kde odpočívá Pizarro, je zavřená a lidé pochodují vnitřkem, aniž by se mohli zastavit. Interiér také nijak neoplývá zdobností. Přece jen byla katedrála několikrát zničena zemětřesením. Zpět na náměstí zamířím kolem prezidentského (vládního) paláce tam, kde podle jednoho průvodce (z roku 2001) měla stát socha Pizarra. Místo ní je tu ale jen vlajka. Na informační tabuli je zmínka, že nyní stojí v parku De la Muralla nedaleko odtud. Pokračuji ulicí ke klášteru Convento de Santo Domingo. V procesí si projdu a jdu zpět na hlavní náměstí a další ulicí zamířím ke klášteru Convento de San Francisco. Ulice plné lidí. U kláštera jsou stánky s pouličními specialitami. Ženy v krojích nabízejí sendviče s trhaným vepřovým masem. Dekorace stánků jsou pečená selata. Zdejší dění je velmi fotogenické. K obědu si dám jeden sendvič. Tentokrát asi oželím klasická meníčka zdejších restaurací, která nabízejí obědy od 12 solů nahoru.

Já obědvám za pět. Později se ještě nechám zlákat smaženými koblížky s medem za dalších pět solů. Jsou dost mastné. Do kláštera San Francisco jdu opět s procesím. Protože ale bude odbíjet 12 a vypadá to, že se chystá nějaká mše, opouštím prostory kostela. Pokračuji ulicí k parku de la Muralla (hradební park). Je tu obnažených několik hradeb ze 17.století, které byly součástí pevnosti, která měla bránit město. Zde také stojí socha Francisca Pizarra. V dáli se tyčí kopce a na jejich úpatí favely.

Vracím se na náměstí a pak přes něj po turistické Jirón de la Unión ještě na náměstí San Martín. Ulice je nyní zasekaná lidmi a pouličními umělci.
Dojdu na náměstí Plaza de San Martín pojmenovaném po osvoboditeli Peru nad Španěly (1821 se vyhlásila nezávislost). Náměstí není nijak extra zvláštní. Má takovou tu madridsky-španělskou atmosféru. Uprostřed socha San Martína a okolo nějaké paláce. Jedním z nich je Hotel Bolívar. Informační cedule na fasádě hlásá, že se jedná o jeden z nejstarších a nejprestižnějších hotelů v Peru. Jdu nahlédnout s očekáváním, že to bude takový ten zážitek á la hotel Galle Face hotel ve srílanském Colombu, nebo singapurský Fullerton, kde dýchá koloniální historie. Jdu dovnitř. Vstupní foyer je stylový. S prosklenou kupolí ve stylu art deco. Zajímavý nábytek a staré dobové auto jako dekorace u zachovalé stylové recepce ze 30.let minulého století. Na informační tabuli je něco málo o historii a o celebritách, které tu strávily noc. Ernest Hemingway (ten byl snad ve všech stylových hotelech), Clark Gable, Yul Brynner, Mick Jagger…A navíc se tu chlubí, že se tu připravují nejlepší pisco sour (typický peruánský alkoholický drink) ve městě. Tak proč to nevyzkoušet? Ve stylovém prostředí klidně ochutnám svoje první pisco. I když jsem spíše abstinent. Ve zdobné restauraci s křišťálovými lustry sedám k jednomu ze stolů a poroučím si pisco sour s malinovou příchutí. Poznatek: leze to do hlavy. Jedno mi bohatě stačí. (Během popíjení zapisuji zážitky).

Po dopití drinku vyrážím do rozpálených ulic směr autobusová zastávka, kde sedám na linku Metropolitano C, abych se přiblížila čtvrti Miraflores. Mým dalším cílem je archeologická oblast Huaca Pucllana.
Vystoupila jsem na zastávce Domingo Orué a pěšky šla rezidenční čtvrtí až k archeologickému nalezišti. U vstupu mi bylo řečeno, že je dnes kvůli svátku zavřeno. No nevadí. Stejně se areál dá obejít a prohlédnout si pyramidu zpoza plotu. Huaca Pucllana byla postavená z hliněných cihel někdy mezi lety 450- 650 n.l.
Obešla jsem areál a pěšky zamířila do Miraflores ke Kennedyho parku. Cca 15 minut chůze. A pak ještě dál směrem na pobřeží. Není to tak daleko, jak to možná v mapě vypadá. Došla jsem na vyhlídku na útesech, které strmě padají k moři. Dole na hladině se houpalo množství surfařů, kteří čekali na svoje vlny. Po stezce jsem sestoupala dolů k moři. Všude hromada lidí. Místní mají takovou otravnou vlastnost - strašně pomalu se vlečou a klidně se zastaví nad schody a zablokují tak průchod.

Jedna z kamenitých pláží je obsypána surfaři a surfařskými školami. Vlny jsou ideální pro začátečníky. Sedám chvíli na kameny a pozoruji dění. Po páté odpoledne se zvedám a mířím zpět nahoru. Po cestě na ubytování si ještě zajdu na čumendu do jednoho ze supermarketů Wang. Je na dvou poschodích. Okukuji ceny a přepočítávám. A zjišťuji, že jsou dost drazí. Olej, ovoce, nápoje. Vše je na evropské úrovni. Kupuji si trochu pečiva na ráno (snídani nebudu stíhat) a chipsy z peruánských barevných brambor. Čaj z koky je zbytečné kupovat, stejně jej nemůžu do Česka provézt kvůli legislativě, která z nějakého důvodu bere listy koky jako drogu. I v takovém minimálním množství, ze kterého by se žádný kokain ani vyrobit nedal. Od zítřka, kdy se dostanu do vyšších nadmořských výšek, na čaj z koky najedu.

Po cestě do hostelu omrknu nabídku sousední restaurace. Ceny jsou dost vysoké. Takže padne rozhodnutí jít do Siete sopas. Tu včera po cestě z letiště vychvaloval jeden z cestujících. Mrknu na web, kde je i jídelníček a ceny jsou rozumnější. A i výběr vypadá dobře. V nabídce mají několik polévek (v překladu se restaurace jmenuje “Sedm polévek”). Nechám si od číšníka jednu doporučit. Dostanu velkou misku vynikající polévky s nudlemi, hovězím, vejcem…Je to vynikající.

Restaurace se mezitím zaplní. Polévka mi na večeři bohatě stačí. Cena 28 PEN (cca 8 USD) není sice malá, ale to jídlo a prostředí si to zaslouží.
Po cestě zpět vidím, že je silnice u Kennedyho parku zablokovaná velikonočním procesím. Minutku okouním a pak už konečně na pokoj, do sprchy, odpočinout a zabalit. Zítra mě čeká přelet do Arequipy.
Dnešek byl naprosto skvělý. Viděla jsem, co jsem chtěla a zažila víc, než jsem čekala. Opět ten pocit svobody cestování. I přes tu ne zrovna dobrou pověst ohledně bezpečnosti v Limě jsem se cítila dobře. Žádný problém nebyl. Jednak jsem byla obezřetná a jednak na každém rohu stáli policajti a jiná pořádková služba, která dohlížela na ty davy lidí mířících do kostelů.
Vůně, se kterou budu mít Limu spojenou, je palo santo. Na
mnoha místech u kostelů, kde prodávali palmové ratolesti, bylo zapáleno. Nebo nějaké kadidlo.

Adrenalinový začátek na cestě do Peru

Je to tu! Další cesta začíná. Tentokrát (konečně) do Peru. Peru mám na seznamu již dlouho. Dosud ale vždy nakonec zvítězila jiná destinace. Jednou to bylo Borneo, podruhé Sumatra, pak tomu zabránily peruánské kovidové restrikce. Až na konci loňského roku přišlo rozhodnutí, že nyní nastal čas. Hledání termínu bylo vcelku snadné - období Velikonoc. Ne, že jsem měla v úmyslu se seznamovat s peruánskými velikonočními zvyky. Důvod byly dva sváteční dny v Česku, díky nimž jsem si mohla vzít více dnů dovolené. Pak již jen vymyslet trasu a koupit letenky. V lednu jsem měla o programu jasno. Letenky a ubytování zajištěno. Také vstup na Machu Picchu a předražený turistický vlak z Ollantaytamba do vesnice Machu Picchu. Koupena jízdenka na vlak na letiště ve Vídni.

Před dvěma dny dobaleno. I když s menším dilematem, kolik toho vlastně budu potřebovat.
Ve středu po práci ještě doladit nějaké detaily ohledně výletů. U agentury MachuPichu Luna Tours jsem si zamluvila dva výlety z Arequipy a zaplatila zálohu. Večer pohodový film Neloučení (v originále Hasta que nos volvamos a encontrar), který je natáčený celý v Peru. Záměr si zdřímnout před cestou na nádraží ale nevyšel. Možná to bylo dobře. Ve 2:15 jsem měla odjíždět vlakem Gepard expressu z Brna do Vídně. V 0:41 přišla sms z Gepardu, že kvůli mimořádné události nepojede vlak, ale bude řešena náhradní přeprava a že bude upřesněno. Hned tam volám, abych se dozvěděla více, hlavně, jestli se stíhá příjezd. Sebevrah na trase. Společnost to řeší a budí řidiče. Ještě, že si ten sebevrah vybral takový časový předstih. Pro jistotu zjišťuji další možnosti u Flixbusu a Student Agency. Protože se nic dlouho neděje, žádné info o tom kdy a kde nástup do náhradního busu, kupuji lístek na Flixbus a stornuji jízdenku u Geparda. Odjezd ve 2 je načas.

Načas také dojezd na letiště. I let s Iberií v 7 ráno je načas. Protože jsem celou noc nespala, celé tři hodiny letu do Madridu prospím. Na přestupu z jednoho terminálu na druhý mě čeká jen pasová kontrola. Mají tu 20 elektronických bran a naštěstí to odsýpá. Nyní čekačka 3 hodiny na ten dlouhý let do Limy.
Z Madridu jsme odlétali s mírným zpožděním. A kvůli špatnému počasí nad oceánem jsme nabrali celkem 35 minut zpoždění. Těch 12 hodin v letadle bylo únavných. Hlavně pro moje nohy. Průběžně jsem proklimbávala. Strava u Iberie byla docela dobrá. Nejlepší byly tapasy. Ale se zásobováním pitím servis vázl. Ještě, že jsem si v Madridu načepovala vodu do bandasky.

Přistáli jsme v 19:40. Na 20:00 jsem měla dopředu zamluvený transfer z letiště k hotelu ve čtvrti Miraflores. Společnost QuickLlama hned, jak jsem si vytvořila online rezervaci, začala komunikovat přes whatsapp a je tak flexibilní, že kdybych nestíhala, tak můžu jet dalším spojem. Dokonce si vyhledali předpokládaný čas přistání a sami posunuli odjezd na 20:30. I tak jsem si nemyslela, že to stihnu. Ale stihla. Letiště v Limě je vcelku malé. Dojít na imigrační byla otázka pár minut. A i na pasovce to odsýpalo. Zádrhel mohl být na výdeji zavazadel. Pás sice už jel, ale můj batoh se dostal na řadu až za půl hodiny. Mezitím jsem tedy ve směnárně vyměnila část dolarů. Kurz byl 3,355 solů za dolar.

Když jsem dostala batoh, napsala jsem řidiči, že už jdu. Zastávka byla kousek před letištěm. Ve 20:30 jsme vyjeli malým mikrobusem. Do oblasti Miraflores ke Kennedyho parku jsem se dostala za 50 minut. Ulice tu byly plné lidí. Kolem restaurace. Došla jsem na hostel Flying Dog, kde jsem si na 2 noci rezervovala přes booking pokoj. Koupelna sice sdílená, ale co už. Přece jen se jedná o levnější ubytování v lukrativní čtvrti. Převlékla jsem se a vyrazila na obhlídku okolí. V Kennedyho parku se nyní koná trh se spoustou stánků. Ty kolem 22.hodiny zavírají. Je tu několik restaurací. Neodolala jsem a dala si zmrzku. V restauraci El Parque, kam zítra půjdu na hostelovou snídani. Obešla jsem park a pak si již šla dát sprchu. Za mnou je čtvrtek, který díky časovému posunu měl 30 hodin. Ale sláva, jsem v Peru! A zítra mě čeká prohlídka Limy. Během jednoho dnes stihnu, co stihnu.

P.S. Začínám mít averzi na všechna ta sterilní letiště a fízlovací kontroly. Už by mohl někdo vymyslet teleport, kdy jen pomyslíte a přesunete se do vysněné destinace.