Výlet do Semuc Champey

Semuc Champey je největším lákadlem okolí kolem Lanqinu. A určitě by mělo být na programu každého, kdo míří do Guatemaly. Je to opravdu krásné místo na řece Cahabon, jen deset kilometrů od Lanquinu. Překonat těch deset kilometrů na korbě místních dodávek Kia, které slouží jako dopravní prostředek po nezpevněné cestě klikatící se hornatou krajinou, není jen tak. Je to docela solidní hodinové posilování paží a trénink rovnováhy. Držet se je opravdu nutné pořádně. Hodně to hází, když se vjede do výmolu, přejíždí se nerovné kamenité úseky a pokud je část cesty na místní poměry bez nerovností, řidič to pěkně rozjede, aby o kus dál prudce zpomalil. Během cesty jsou ale pěkné výhledy, zvláště pak na konci na údolí kolem řeky Cahabón.
Semuc Champey (čti semuk šampej) v překladu znamená "místo, kde se řeka ztrácí". Řeka Cahabon se totiž v jednom místě dostává pod povrch a opět se vynořuje o 300 metrů dál. Na povrchu toho přírodního mostu přes Cahabon je pak několik malých terasovitých tůní s čistou vodou. Zde je oblíbené koupání.
Většina lidí se do Semuc Champey vydává v rámci tour, ale bez problému se tam lze dostat na vlastní pěst (a také levněji). Stačí sednout v centru Lanquinu na jednu z dodávek. Vstupné do této přírodní památky pak činí pro cizince 50 Q. Jako první jsem doprovázena místním průvodcem vystoupala na vyhlídku. Není dovolené nahoru chodit sám kvůli klouzavé cestě. Je to zhruba půlhodinový výstup do výšky 350 metrů. Výhled na celý kaňon s lagunami je moc pěkný.
Z vyhlídky se pak sestoupí k "El Sumidero", což je právě to místo, kde se Cahabon ztrácí pod zemí a podle kterého dostalo místo název (ten je v místním mayském dialektu kekši). Řeka je tu opravdu velmi divoká.
Věci jsem si pak nechala uzamknout v jedné ze skříněk a šla si užít koupání v tůních. Bylo polojasno a relativně teplo a voda v tůních byla příjemná.
Dalo by se tam cákat celý den (otevřeno je do 17 hod), ale ještě jsem chtěla navštívit nedalekou jeskyni, která se nachází před mostem před příjezdem do Semuc Champey. Tam mi ale řekli, že musím počkat, až dorazí více lidí. Byla jsem tam sama. Tak jsem se rozhodla zamířit zpět do Lanquinu a navštívit tamní jeskyni.
Takže další hodina posilování a pak asi desetiminutová procházka k jeskyni.

Vstupné tam bylo 30 Q a jediné, co hlídače zajímalo bylo, jestli mám svítilnu. Nic o tom, jestli musím jít s průvodcem a o tom, že je třeba mít neklouzavé boty. Prostě mě vpustil do jeskyně. Kabely s osvětlením tam sice jsou nataženy, ale před třemi měsíci se jim pokazil generátor, takže bez vlastní svítilny neuděláte ani krok. Přezula jsem si sandále a obula si svoje boty do vody, které nekloužou ani na mokrém povrchu. JInak by to bylo o pusu. Hledala jsem cestu, občas se vydala špatně. Navedlo mě občas zábradlí, ale žádné značení cesty tam není. Ti, kteří neoplívají orientačním smyslem by se snadno ztratili. V jeskyni je možné navštívit 5 sálů a vidět 16 monumentů. Viděla jsem asi 4 sály, nez jsem to hledání správné cesty vzdala. Krápníková výzdoba je ale pěkná.
Na zpáteční cestě do Lanquinu jsem se rozhodla zakoupit na další den lístek k jezeru Atitlán. I když jsem chvíli uvažovala i tom, zůstat o den déle.