Trek z Orientu podél kaňonu Coanegra do Santa Maria del Camí

V listopadu jsem vyrazila na výlet k největšímu a nejhezčímu mallorskému vodopádu Salt des Freu. A protože jsem k vodopádu podnikala okružní trasu z Orientu a chtěla jsem stihnout dřívější zpáteční autobus, mmohla jsem u vodopádu strávit jen hodinku. Když jsem se pak hnala nazpět do Orientu chytit ten autobus, umínila jsem si, že se brzy na vodopád zajedu znovu podívat. A rovnou se vypravím po staré stezce vedoucí z Orientu kolem vodopádu do obce Santa María del Camí, která lemuje kaňon Coanegra. A po cestě zkusím navštívit jeskyni Avenc de Son Pou.

Poprvé jsem se na tento výlet vypravila začátkem prosince. Dojela jsem do Alaró, kde jsem v mezičase, než měl do Orientu odjíždět autobus, posnídala. Jenže, řidič autobusu mi pak řekl, že se to dopoledne do Orientu nejede, protože na té silnici probíhá cyklistický závod. Tak jsem tedy nasedla na vlak a jela s nepořízenou domů.

Podruhé jsem se do Orientu vypravila před dvěma týdny. Opět byla krásná slunečná sobota. Tentokrát nebyl žádný cyklistický závod na trase nahlášen. Jenže, když přijel kyvadlový autobus jezdící mezi obcí Consell, Alaró a Orientem, řidič mi řekl, že je autobus pokažený a musí jej jet vyměnit a že neví, jak dlouho to bude trvat. Když pak za dvě hodiny přijel v novém autobusu, rovnou jsem se nechala odvézt nazpět na nádraží. Na výlet už bylo pozdě.
Další pokus dostat se do Orientu jsem podnikla včera. A do třetice všeho dobrého se mi to tentokrát již povedlo. Po několika dnech, kdy byla obloha spíše zatažená, v horách dokonce napadl sníh a fučelo o sto šest, bylo na sobotu hlášeno slunečné počasí a teplota okolo 14 stupňů. Hlavně už nefoukalo. Takže jsem podnikla mě již notorický přesun formou autobus-vlak-autobus do Alaró, kde jsem posnídala oblíbené pa amb oli v kavárně u náměstí a po čtvrt na jedenáct nasedla na autobus mířící do Orientu.
O dvacet minut později jsem vysedla v malebné vesničce obklopené horami. I když jsem v Orientu byla dvakrát, nikdy jsem neměla čas se projít jeho miniaturním centrem. Tentokrát jsem tedy šla nejprve na prohlídku uliček malé vesničky. Došla jsem ke kostelu, obešla pár uliček a pak se již vydala po silnici vedoucí do Bunyola k odbočce k vodopádu. Tentokrát jsem se nikam nemusela hnát. Dojít od rozcestníku u silnice do Santa Maria del Camí to mělo trvat 2 hodiny a 40 minut. To ale v případě, že bych se nikde nezastavovala. Naštěstí přes Santa María jezdil vlak a to co hodinu a poslední navazující vlak na autobus mi odtamtud jel o půl šesté. Takže jsem měla opravdu hodně času na prohlídku nejen vodopádu, ale i jeskyně Avenc de Son Pou, u které jsem si navíc byla téměř jistá, že bude zavřená.

Již loni na jaře ji úřady pro veřejnost zavřely. Hlavním důvodem byl špatný stav jeskyně, který způsobili neukáznění návštěvníci. Ochránci přírody potřebovali zjistit míru poškození jeskynního ekosystému a vymyslet, co bude dál. Prý se do jeskyně lze dostat po předchozím požádání daných úřadů. A až dosud jsem v novinách nezaregistrovala zprávu, že by byla jeskyně znovu otevřená. Přesto jsem si s sebou vzala i čelovku. Pro případ, že by se do jeskyně přece jen dalo nějak dostat.
Po cestě k vodopádu Salt des Freu jsem se tentokrát nemusela brodit kalužemi. Vody v přírodě bylo mnohem méně než v listopadu, kdy předtím několik dní silně pršelo. Voda v potoce Freu, na kterém je kaskáda, ale byla. Ale ne tolik, abych musela zouvat boty a brodit se ledovým potokem na druhý břeh, kde stezka pokračovala. Tentokrát jsem potok přešla po kamenech.
Voda padající ze skal do kaňonu se tentokrát netříštila o kameny s takovou silou jako minule a ve vzduchu nepoletovala vodní tříšť. To mi umožnilo dojít až pod první vodopád. Kdyby bylo léto, neodolala bych a do průzračné tůně pod vodopádem bych hned skočila. Jenže v létě je ta tůně bohužel vyschlá. Na levo od této kaskády je ve skále zvláštní jeskyňka. Jakoby to byl dutý kámen.

Ostatně spousta okolních skal byla zvláštně tvarovaná. Někde to vypadalo, jako by to byly venkovní krápníky. V jednom místě jsem objevila zkamenělé fosilie. Že by to v dobách, kdy Mallorca ležela ještě pod mořem, byly korály?
Tentokrát vodopád nikdo neslaňoval. O půl jedné se okolí kaskády začalo plnit návštěvníky a hučející vodu začaly překřikovat děti. To bylo znamení, že mám ukončit obdivování tohoto přírodního divu, a vydat se na cestu směr Santa María.
Nejprve jsem po serpentinovité cestě vystoupala na hřeben, kde jsem na rozcestí odbočila doprava (levá cesta by mě dovedla přes průsmyk zpět do Orientu). Cesta opět začala klesat. Šla jsem lesem. Cesta se občas zužovala. Les se občas rozestoupil a já se octla u okraje kaňonu. Někde dole tekl potok. Po cestě jsem hledala odbočku na jeskyni. Našla jsem ji asi po hodinovém sestupu. Přes vstup na cestu bylo položeno několik větví. To mělo znamenat, že je to špatná cesta. Podle fotek, které jsem viděla na internetu, byla na stromě stojícím u cesty umístěná cedulka upozorňující na jeskyni. Nyní tam ale žádná cedule není.

Zvědavost mi ale nedala, překročila jsem větve a vydala se na výstup k jeskyni. Stezka se klikatila po svahu jako had. Asi 10 minut trvalo, než jsem došla k otvoru do jeskyně. Nebyl ničím zahrazený. Natěšeně, že se přece jen do velkých prostor jeskyně dostanu, jsem si nasadila čelovku a vešla do tunelu vedoucího do nitra hory. Jenže asi v půlce tunelu jsem narazila na železnou bránu. Byla zamčená a nešlo ji nijak překonat. V dálce jsem viděla otvor do světlých prostor jeskyně. Taková škoda! A to jen kvůli těm, kteří si neváží přírody.
Musela jsem se otočit nazpět. Sice jsem ještě uvažovala, jak se dostat ke stropním průduchům, kudy bych do jeskyně mohla nahlédnout, ale pak jsem to vzdala a vrátila se na stezku vedoucí do Santa Maria. Bylo půl třetí. O davcet minut později jsem sestoupila do údolí k potoku a podél něj pokračovala již po rovince ven z lesa. Nejprve jsem šla po štěrkové cestě, míjela jsem statky. A později se cesta změnila v asfaltovou a já se octla mimo les.
Došla jsem k bráně jednoho ze statků, u níž stála informační tabule s legendou vztahující se k jeskyni. Také tam byla cedule s upozorněním, že do jeskyně se lze dostat po předchozí autorizaci a se souhlasem majitele pozemku. Jenže na něj nikde nebylo telefonní číslo. Na směrovce ukazující cestu na Orient bylo uveden čas dvě hodiny a patnáct minut. To znamenalo, že do Santa María by mi zbývalo  již asi jen 25 minut.
Skutečnost byla ale jiná. Než jsem se dostala na vlakové nádraží v centru obce, uběhla skoro hodina. A byla to opravdu dlouhá a nezáživná hodina. Nohy mě při té chůzi po asfaltu pěkně bolely. Před pátou jsem si sedla na nástupiště a čekala na vlak. Když přijel spoj mířící do Sa Pobla, sedla jsem na něj a nechala se dovézt do Inky, kde jsem další půlhodinu čekala na vlak do Manacoru, kde již čekal autobus do Cala Ratjady. Domů jsem se vrátila unavená, nohy mě bolely. Byl to ale moc pěkný den a já jsem poznala další zajímavý kus ostrova.
Video najdete zde: https://youtu.be/AAclKwLYAk4