I v Bocas lze narazit na vydřiduchy...po třech dnech měním místo

Počasí dnes asi vyjadřuje náladu majitelů hostalu Pukalani, i když jejich nálada je taková prakticky od prvního dne. A počasí je deštivé od pátku, kdy jsem přijela. Ale dnes leje extra jako z konve a zrovna v den, kdy se potřebuji se svými věcmi přesunout do města do hostalu Mar e Iguana, který mi snad bude lepším domovem na zbytek mé dovolené. S majitely Pukalani jsem byla v kontaktu již před odjezdem z Kolumbie. Místo vypadalo na fotkách pěkně, nabízelo možnosti surfování, kayak i půjčení kola, které by bylo potřebné na dopravu do města. Pukalani totiž leží asi 5 km od centra. Myslela jsem si, že klidné místo mi bude vyhovovat, ale spletla jsem se. A spletla jsme se i v majitelích. Původně jsem měla pracovat 7 hodin denně za postel v dormitoriu, jídlo a nějaké peníze navíc, jenže jak se dnes ukázalo na vyúčtování, na peníze nemám podle nich nárok, a v podstatě ani na to jídlo (prý platí dva dolary na hodinu, což je 14 dolarů denně a já jsem v dormitoriu za 15 dolarů, pak mi vyúčtovali jídlo a prý ještě přicházejí o peníze), takže moje rozhodnutí před dvěma dny, začít hledat něco jiného, bylo správné. V pátek odpoledne jsem sem přijela a hned začala pracovat na baru (no, té práce vážně nebylo a dost jsem se nudila, nehledě na to, že mi řekli, že mi ukáží, jak s recepcí, ale to vysvětlování bylo hodně zběžné, takže mě pak následující den zaučovala odpolední recepční Daisy). V sobotu jsem již začala cítit ze strany majitelů odstup a po skončení mojí směny mě přepadla samota a deprese z místa, kde si není s kým pokecat. Ani procházka nepomohla. Takže jsem napsala mail do Mar e Iguana, kde jsem bydlela loni a kde byli všichni velmi přátelští. V rámci hledání práce jsem totiž dostala několik nabídek, ale bohužel jsem nerozhodla pro Pukalani. V Mar e Iguana mi nabízeli místo ve stanu za 15 hodin práce a zbytek hodin proplacených. Ricardo mi odepsal, ze se mám další den stavit. Tak jsem se včera odpoledne stavila a dohodla se s Pepinem,  majitelem restaurace, která je součástí hostalu, ze mu tam budu 6 dní v týdnu pomáhat. Za dvacet hodin práce týdně budu mít ubytování a večeri a zbytek mi proplatí. S tím, že s Richardem můžu domluvit ještě na nějakých hodinách extra. Po roce jsem se potkala s kamarádem Cubou, který mi na dobu pobytu půjčí kolo. Takže jsem se rozhodla odejít z Pukalani. Dnes již ani po mě nechtěli, abych pracovala (asi, abych po nich nechtěla nějaké peníze. Škrti. A to by si člověk myslel, ze Venezulané budou přátelští.