Návrat do evropské reality

Cesta zpět do Španělska byla dlouhá. V pátek odpoledne jsem nasedla na motorový člun a nechala se dopravit do Almirante, odkud mi v 7 večer vyjížděl noční autobus do Ciudad de Panama. Cena autobusu 28 dolarů. Měla jsem to pěkně vypočítané. V půl šesté ráno jsem dorazila do hlavního města, nasedla na Metrobus a za 25 centů se nechala dopravit na mezinárodní letiště Tocumen. Cesta přes město trvala hodinu a půl. I tak jsem měla dostatek času a musela čekat na odbavení. Výhodou letiště je, že je tam internetové připojení dvě hodiny zdarma.
Za poslední dolary jsem si nechala krosnu obalit igelitem a vyslala ji na cestu do Palmy. Můj let měl dvě mezipřistání. To první bylo v Bogotě. Tam jsem měla čekat jen 2 hodiny. Ale odlétali jsme později, protože národní policie prováděla běžnou kontrolu zavazadel v době, kdy již byly nakládány do letadla a my seděli na sedadlech. To mi ale nevadilo, prtoože v Madridu jsem měla čekat dalších 5 hodin, tak se mi zkrátila doba mezi lety. Během desetihodinového letu jsem však nemohla spát, takže jsem v Madridu vystoupila neuvěřitelně unavená a oko zamhouřila na hodinu a půl na nepohodlné lavičče.
Do Palmy jsem dorazila včas. A moje zavazadlo taky dorazilo, ale bez drahého igelitového obalu. Tak se mi zdá, že moje zavazadlo bylo také v hledáčku kolumbijské policie. Bez problémů jsme prošla celnicí na letišti. Moje obavy, jestli mi projde ta krabička maté z koky byly zbytečné. Stejně vím, že je to tu legální (v Barceloně je obchod, kde čaj z koky a kokové listy prodávají).
No a pak již hurá na vlak a v Manacoru již čekala kamarádka. Po téměř třech měsících jsem zase byla na ostrově a celé to moje putování mi začalo připadat tak nějak vzdálené. Život v latinské americe je odlišný. Zvykla jsem si na ten život bez stresu, přátelské lidi a teď si zase budu muset zvyknout na evropslý způsob života. Tedy alespoň do zimy...