Po 14 dnech končí moje poznávání Kambodže. Za ty dva týdny lze vidět jen zlomek toho, co tato nevelká země nabízí. To nejdůležitější jsem ale viděla a nasála zdejší asijskou atmosféru. Jelikož jsem již několikrát v Asii byla, nebyl to pro mě takový kulturní šok, jako když jsem někdy v roce 2010 přiletěla do Thajska (tehdy to taky byla moje první sólo baťůžkářská cesta mimo Evropu). Pro ty, co ale neznají místní poměry, bude asi velkým šokem již samotná jízda tuk-tukem. Hlavně v Phnom Penhu, kde jsou silnice opravdu zasekané a neustále se předjíždí, vjíždí do volných skulin mezi motorkami a časté je také, že uvidíte jet řidiče u kraje v protisměru. Všichni jsou ale k sobě relativně ohleduplní a dávají přednost. Tak nějak je zdejší chaos organizovaný. Stejně tak je to s přecházením cesty. Zkrátka tu platí, vstoupit do vozovky a jít pomalu bez zastavování. Oni přibrzdí, nebo vás objedou.
Dalším šokem pro mnohé může být pohled na tržnice a jakým způsobem se tu prodává třeba maso, ryby…Za mě, nejlépe a nejčerstvěji se najíte právě u pouličních stánků.
Dnes tedy opouštím Phnom Penh, který určitě stojí za to jednou vidět, ale vracet se není třeba. Jsou zajímavější místa s příjemnější atmosférou a čistším vzduchem.
Včera se mi kupodivu podařilo sbalit věci do batohu. Nakoupené proutěné lampy půjdou v tašce v letadle pod sedadlo.
Snídám banány. Dojím se pak na letišti. V recepci vracím klíče a ručníky a dostávám zpět 10 USD depozit. Tuk-tukář, který mě včera vezl do Udongu, čeká na ulici. Ale předá mě svému kolegovi, co mě vezl na Vražedná pole. Poslední jízda v asijském chaotickém provozu.
Na letišti jsme ani ne za 40 minut. Do otevření odbavovací přepážky zbývá hodina. Letiště je plné sportovců, kteří se účastnili místní olympiády a nyní se vracejí domů. V odletové hale je několik globálních řetězců, kde se lze najíst. Volím menší kavárnu. Nabídka sendvičů a pečiva vypadá stejně uniformě a uměle jako na jiných letištích. Něčím ale žaludek zasytit musím. Panini mi ale nesedne a nafouknu se po něm. Tam těch éček muselo být!
Odlet směr Taipei je načas. Čekají mě necelé 4 hodiny letu opět s Eva Air. Jejich služby jsou O.K. Na Tchajwanu mám 5 hodin čekání. Během nich objevuji záchody pro všechna pohlaví (ať už jich tu na letišti vyznávají bůhví kolik). Je vidět, jaký “kulturní” vliv tu panuje.
Odlet je načas. Jako první se ale ještě letí do Bangkoku. Letadlo z Taiwanu je poloprázdné. V Bangkoku se ale naplní. A hodně je zde slyšet čeština. I když letím stejným letadlem, musím vystoupit, projít bezpečnostní kontrolou.
Zhruba 10 hodinový let do Vídně uteče jako voda. Tentokrát část letu prospím. Přilétáme s mírným zpožděním. Venku 18 stupňů a déšť. A také zelenající se krajina. Jako bych se vrátila do jiné reality.
Žádné komentáře:
Okomentovat