Jezero Maninjau: výprava k vodopádu a pěší sestup serpentin

Dopoledne bylo polojasné, ale podle předpovědi hrozil odpolední déšť. Během snídaně jsem si rezervovala k večeři grilovanou rybu. V jídelníčku totiž měli u tohoto pokrmu uvedené, že je třeba si ji objednat alespoň 6 hodin dopředu. Asi aby ji stihli vylovit z jezera a připravit.
Pak jsem se již vydala najít vodopád Air Terjun Sarasah Gasang, který se ukrývá v džungli ve svahu asi kilometr od ubytování. Z informací na google mapách jsem se dočetla, že přístupová cesta vedoucí do lesa k vodopádu, je nedaleko mešity Al-Ishan Gasang. A dostat se k vodopádu je prý otázka půlhodinky.
Doporučené jsou dobré boty a dlouhé kalhoty kvůli jedné jedovaté rostlině, která na kůži vytváří vyrážku.
K mešitě jsem došla již včera dopoledne a vím o dvou možných cestách vedoucích nahoru do svahu. Z těch pár fotek na google mapách jsem věděla, jak by to mělo na stezce vypadat. Asi 50 metrů předtím, než jsem došla k mešitě (měla jsem ji na dohled), se od silnice na pravé straně šikmo zvedala betonová cesta a vedla mezi domy. Vydala jsem se po ní s tím, že se případně můžu vrátit a zkusit pozdější cestu. Nemusela jsem.

Jakmile jsem minula první domy a octla se nejprve vedle rýžových polí a později stoupala mezi dalšími políčky k lesu, bylo mi jasné, že to bude ta správná cesta. Na polích pracovalo pár farmářů. Vystoupala jsem k okraji lesa a brzy betonová strmá cesta zmizela pod nánosem listí a za zatáčkou přešla v lesní pěšinku. Překročila jsem úzký vodní kanál odvádějící vodu z potoka dolů k polím a po stezce se postupně nořila do džungle. Stezka byla jasná. Občas bylo nutné přebrodit po kamenech potok. A dávat pozor na klouzající povrch. Asi po dvaceti minutách od vstupu do lesa jsem vystoupala k vodopádu. Padal z výšky 12 metrů do malého údolí v lese. Nikdo tu nebyl. Jen já.

Údajně je někde výš další vodopád, ale nenašla jsem stezku a svahy okolo jsou dost strmé, takže jsem si vodopád vyfotila a šla nazpět do vesnice. U polí se se mnou dal do řeči jeden zemědělec a povídal, že dělá průvodce a že odpoledne jde s jedním Francouzem k rafflésii, která tu někde roste. Docela mě teď mrzí, že jsem se nakonec přece jen nezeptala na cenu a nešla. Rafflesii bych chtěla někdy vidět. Tak snad příště.
Po cestě do centra vesnice jsem se nechala zlákat stánkem s ovocnými džusy. U stolku tam seděli dva turisté z Ruska, se kterými jsem se chvíli bavila. Týpek z Ruska si myslel, že se pobavíme rusky, ale jednak kromě frází z Kolji nic rusky neumím a jednak mám k tomu jazyku jakousi averzi. Takže se týpek musel snažit vylouskat něco anglicky. Se svou partnerkou cestovali po jihovýchodní Asii a po Sumatře se chystali ještě na Bali.
Kolem projel lokální autobus mířící do Bukittinggi. Doufala jsem, že brzy pojede další. Rozhodla jsem se, že se nechám vyvézt nahoru nad serpentiny a pak si je sejdu pěšky, abych mohla nafotit ty výhledy. Stála jsem nedaleko výpadovky na serpentiny a čekala na autobus. Přiblížil se ke mně lokál a začal se vyptávat na blbosti. Bylo poznat, že je to nějaký místní vyšinutý závislák.

Navíc s naprosto zcestnou představou o turistech. Snažila jsem se ho a jeho debilní otázky, typu, jestli mám ráda drogy a party, ignorovat. Očividně jsem se mu líbila a nadhazoval i neslušné návrhy a asi si myslel, že mě sbalí. Po asi pěti minutách zatvrzelé ignorace jsem mu naštvaně řekla, že se s ním nechci bavit a popošla jsem o pár metrů dál. Naštěstí si dal pohov. Za chvíli u mě zastavilo vícemístné auto. Zde kromě autobusů funguje i sdílená jízda. Něco jako Uber, akorát bez aplikace. Prostě si stoupnete k silnici a čekáte na takové minivany, které míří do Bukittinggi. Naznačila jsem řidiči, že chci vyvézt na Kelok 44, což je ta 44.zatáčka nahoře nad serpentinami. V autě jel další týpek, který anglicky trochu uměl a pochopil, co chci. Nakonec jsem dojela jen k 37 zatáčce. Jeden z cestujících si zde šel u známých něco vyzvednout a mě nakonec stačilo i toto místo. Dala jsem řidiči 10 tisíc rupií a vydala se pěšky nazpět dolů. Po cestě jsem si fotila krajinu. Světlo sice nebylo ideální, ale byla to příjemná procházka.

I když mě asi v půlce cesty dolů začínala honit přicházející bouřka. Bylo zajímavé pozorovat dešťovou clonu nad částí jezera. V jednom ze stánků u silnice jsem si koupila sáček s buráky, které tu místní pěstují a prodávají. Na 32.zatáčce jsem opět minula onem domek v rýžových polích, který mě včera tak zaujal. Dnes už slunce stálo proti a byl mírný opar a na fotkce už to nevypadalo tak pěkně.
Již jsem byla téměř dole u vesnice, když se ozvalo první zahřmění. V posledních úsecích jsem musela minout tlupu makaků, kteří se kolem silnice pohybovali. Nemám makaky ráda. Jsou agresivní a jdou po jídle. Tihle se na mě nedívali moc přátelsky. Na kraji vesnice opice vyjídaly odpadky a bylo poznat, že už jsou na lidi navyklé. Proto, jsem sebrala od silnice klacek, abych se případně mohla ohnat. Zafungovalo to. Opice se přede mnou klidily.

Došla jsem na křižovatku. Ulice byly plné studentů vracejících se ze školy domů. U cesty stálo auto a na korbě tápek prodával jakési ovoce. Světlé bobule. Paní, která si je kupovala, mi řekla, že jsou dobré. Prodejce anglicky neuměl. Nabrala jsem si tedy trochu do sáčku a šla na guest house. V altánku jsem pak během chvíle bobule spořádala. Vnitřní dužina je podobná lychee a chuťově to připomínalo pomelo. Na internetu jsem si našla název toho ovoce  - dukuh. Nikdi předtím jsem se s tímto ovocem nesetkala. Nebo možná ano, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Dostala jsem chuť na víc. Hlavně jsem uvažovala, že bych si tento dukuh vzala s sebou do údolí Harau následující den. Takže jsem se vrátila k pojízdnému stánku a koupila si celé kilo (10 tisíc).
Nod okolními hopci se držely mraky. Bylo dusno a ve vzduchu byl cítit déšť. Netrvalo dlouho a opravdu se rozpršelo a přišla bouřka. Přesunula jsem se na svou terasu, kde jsem pak spořádala skoro všechny buráky. Zbytek odpoledne jsem již strávila pod střechou.
Večeři jsem měla objednanou na sedmou. Moji rybu už opékali na grilu. Toto jídlo bylo nejlepší, co jsem v oblasti jedla. Po večeři jsem si šla připravit věci na další den, kdy mě čekal přesun do údolí Harau.