2.etapa putování: Neda -> Pontedeume

Ráno jsem vstala před sedmou pěkně odpočatá. I nohy bolely trochu méně, přesto lýtka byla ztuhlá. Tma je tu až skoro do devíti, tak jsem v klidu zůstala v posteli a o půl deváté se začala chystat. V devět jsem byla na cestě. Na začátek jsem si obula botasky. Prošla jsem podél mokřad. Byl zrovna odliv a ústí bylo bez vody (tady se říká těmto hlubokým zalivům "ria". Z jedné části je moře, z druhé potok nebo řeka.). Došla jsem podél pobřeží do centra Neda ke kostelíku. Cestička vedla mezi domky. Bylo pod mrakem a jednu chvíli spadla nějaká ta kapka, tak jsem přezula botasky za trekáče a na batoh dala pláštěnku. Naštěstí z toho ale nic nebylo.
Na konci vesnice jsem sedla do baru El Camino Ingles, jehož prospekt jsem našla na ubytovně, a dala si k snídani "tostada" a čaj. Dostala jsem krajíc chleba s olivovým olejem, rajčetem a solí. Mooc dobré.
A pak již pokračovala v cestě, která dnes vedla mezi domky osad. Na kopci nad zálivem. Na druhem břehu Ferrol.
Po cestě jsem potkávala místní, kteří mi přáli šťastnou cestu. Lidé tady jsou velmi milí a více asi k poutníkům.
Ve dvanáct jsem dorazila k "průmyslové zóně", kde jsem hned na začátku sedla do restaurace zasytila žaludek dalším typickým pokrmem "raxo". Navíc k pití jsem dostala dva plátky šunky, sýr a chleba. Tak se to tu dělá, ze k nápoji v restauracích zaměřených na "tapas" se dostane malá tapa.
Vyrazila jsem zpět na cestu a po par metrech na odbočce potkala cca 40 letou ženu, která prý taky putovala do Santiaga. Vůbec ale na to nevypadala. Žádný batoh, jen dvě kabelky, vycházkové botky, zimní bundu kolem pasu. Prý to chtěla zkusit, ale moc nevěděla, jak to funguje. Pohybovala jsem, ze vubec má "credencial". Po cestě mi o sobě řekla pár věcí. Pochází z Barcelony, ale žije ve švýcarském San Moritz. Vypadala, jako taková ta zazobaná panička, co neví, co s časem a o skutečném fungování věcí nemá ani potuchy. Myslela si, ze těch zbývajících 6 km nám zabere 6 hodin chůze. Nebylo mi moc po chuti se s ni vybavovat a doufala, ze v Pontedeume to vzdá.
Poslední část etapy byla pohodová a po rovině. Okolí Pontedeume, které stojí u dalšího zálivu a dokonce má i pláž, je velmi zajímavé, stejně jako městečko. Dochovala se tu stará věž Torreon de Andrade z konce 14.století, která bývala součástí starého opevnění. Kousek od ni na nábřeží stojí bývalá rybárna, kde dnes sídlí ubytovna.
O půl třetí jsem byla u dveří ubytovny, na kterých bylo oznámení o otevírací době. Zbývaly dvě hodiny do otevření a nejdříve se muselo zavolat. Zkusmo jsem vytočila číslo, ale bylo mimo provoz.
Ta "poutnice", která se mnou šla část cesty se u ubytovny rozhodla, ze bude pokračovat do Betanzos. To je dalších 21 km. Ukázala jsem ji směr, kde jsou informace, kde by se mohla zeptat na cestu. Něco mi na ni nehrálo, tak jsem se její společnosti ráda zbavila.
Přezula jsem boty a vydala se na prohlídku městečka. O dvě hodiny později opět vytočila číslo, ale porad bylo mimo provoz, tak jsem se vydala zeptat na ubytování do Penzionu de Luis, který byl vedle otevírací doby vyznačen na papíře jako další z možností ubytování.
Najít jej nebyl problém. Restaurace mela zrovna pauzu, ale kuchař ( a zřejmě sam majitel v jedné osobě) mi otevřel, dal klíč k pokoji a v sedm hodin, kdy bylo zase otevřeno, jsem mela jít zaplatit. Cena 15€ na noc v jednolůžkovém pokoji s koupelnou a TV.
Sotva jsem vybalila, zvonil mi telefon. Byla to ta pověřená osoba z ubytovny, ze prý mela telefon mimo signál a ze je v ubytovně. Už jsem byla ubytovaná, tak jsem s poděkováním odmítla. Ještě jednou se mi omluvila.
V sedm jsem šla zaplatit a rovnou si poručila k večeři vynikající "caldo gallego". Ještě krátká procházka nasvíceným městečkem, kde to oproti odpoledni ožilo a pak již odpocinek. Dnes me nohy tolik nebolely a i tato část etapy byla mnohem hezčí než ta předchozí.
Další den me čeká 21 km do Betanzos.