Přesun do Valladolidu, návštĕva cenotů a velmi nemilé zjištĕní

Vzbudila jsem se sama již kolem půl čtvrté ráno. Venku občas pršelo. Ale do osmi, kdy mi odjíždĕl autobus do Valladolidu, se počasí umoudřilo. Autobus společnosti ADO byl luxusní a poloprázdný. Cena za dvouhodinovou jízdu 150 pesos. VeValladolidu jsem zamířila na hostal La Candeleria, kde jsem mĕla zamluvenou postel na 3 noci. Hned po ubytování jsem si půjčila kolo, vyfasovala mapu a vyrazila za mĕsto objevovat krásy krasových "cenote". Bylo polojasno a občas foukal chladnĕjší vítr. První cenote byly ty skupiny Dzitnup - Samula a X'keken. Do každého tu byl vstup 54 pesos, tak jsem si vybrala cenote Samula. Kdyby tam nebylo tolik lidí z organizovaných zájezdů, bylo by to o hodnĕ víc fajn. Prostorná jeskynĕ s průzračnĕ čistou lagunou, ve které plavaly ryby a turisté. Kousek stropu se kdysi propadl a sluneční paprsky prostupovaly dolů. Možná, kdyby bylo tepleji (překvapivĕ je tu asi jen 23 stupňů) a já nemĕla před sebou ještĕ kus cesty a nebylo by tam tolik lidí, možná bych se taky zchladila. Vystoupala jsem zase ven y zamířila ke kolu. U brány čekali dva kluci v kostýmech mayských indiánů a fotili se s turisty. Tak jsem se taky nechala zvĕčnit :-) . Zamířila jsem najít cenote Dzitnup a dojela až do mayské vesnice Dzitnup. Při zbĕžné kontrole mapy jsem zjistila, že právĕ ten cenote X'keken je oním cenotem. Ovšem dalších 54 pesos se mi nechtĕlo dávat a tak jsem si prohlédls vesnici a zamířila po silnici smĕr další cenote ve vesnici Tekom. Šest kilometrů po úzké silnici lemované hustými lesy a dojela jsem k obecnímu paláci, kde jsem podle instrukcí mĕly požádat o otevření cenote. Na starosti to mĕla místní policie. Stup byl hned naproti na námĕstí a hlídala jej brána. Poplatek 10 pesos. Byla jsem tam sama. Sestoupila jsem chodbou po schůdcích k podzemnímu jezírku. Atmosféru doplňovala barevná svĕtla. Voda byla neuvĕřitelnĕ čistá. Nechtĕla jsem mladého policistu moc zdržovat, tak jsem se po pĕti minutách zase vyškrábala nahoru. Brána byla zamčená a polda sedĕl na stanici. Kdybych to byla tušila, že tam můžu být, jak dlouho chci...stejnĕ ale bylo chladno. I když mĕ to nevykoupání se trochu mrzí. Mĕla jsem cenote jen pro sebe. Vyrazila jsem dál smĕr Chichimila - další mayská vesnice. A za ní odbočila kdalšímu cenote X'lakaj vzdálenému 2 km. Cenote byl na soukromém pozemku a vstupné činilo 25 pesos. Tentokrát se nejednalo o podzemní cenote. Strop se asi již kdysi propadl celý a nyní zůstalo jezírko pod širým nebem. Do Valladolidu jsem dorazila po osmi kilometrech. Byly čtyři hodiny a já mĕla pořádný hlad. Ale nejdřív jsem musela odevzdat kolo. Jak jsem si to mířila k hostalu, potkala jsem na ulici Mathiase, který se bĕhem dneška také do Valladolidu přesunul. Domluvili jsme se na večeři na následující den. Vrátila jsem kolo a vyrazila na hlavní námĕstí pojíst. Vybrala jsem si jeden z yukatánských pokrmů a k tomu papájový džus. K vedlejšímu stolu se posadil český pár cestovatelů. A na další Čechy jsem narazila o den pozdĕji. Tímto skončil příjemný den. Po návratu jsem zjistila, že se mi moje spolubydlící vloupala do skříňky (nĕčím zohla očko, kterým byl provlečený můj zámek) a vzala mi nejen témĕř všechny dolary ale i španĕlskou kartu! Naštĕstí jsem tu českou mĕla schovanou jinde. Takže místo odpočinku jsem s vedoucí hostalu zamířila na policejní stanici. Samozřejmĕ, že to byla jen formalita. Nikdo se na hostal nepřijel podívat, ani si nevyžádali jméno té podezřelé (která se samozřejmĕ na hostalu již neukázala). Takže hned na začátku takový pech. Okamžitĕ jsem začala obesílat hostaly v Playa del Carmen a hledat místo, kde bych si mohla nĕco přivydĕlat. Návštĕvu Isla Mujeres odkládám na neurčito.