Výlet do Cobá

Dnešní den byl o hodnĕ vyvedenĕjší. V plánu byla návštĕva archeologické oblasti v Cobá. Jedná se o další mayské pyramidy nacházející se okolo padesáti kilometrú jižnĕ od Valladolidu. Autobus vyjíždĕl o půl desáté. V jedenáct jsem se vydala na prohlídku rozlehlého parku. Vstupné tentokrát lehce atakovalo 60 pesos. A i tady platila ta absurdita zákazu používání stativu. To je snad nejvĕtší blbost, co jsem bĕhem cest slyšela. Park je opravdu rozlehlý a tak tu kromĕ průvodců nabízejí své služby i pronajímatelé kol a cyklotaxisté. Vzdálenost mezi jednotlivými skupinami pyramid se pohybuje okolo kilometru. Pyramidy v Cobá se datují do období mezi 300 - 1450 n.l. a jsou obrostlé lesem. Místo mi přišlo mnohem zajímavĕjší než Chichen Itza. Budilo dojem ztraceného mĕsta. Prošla jsem se po všech skupinách pyramid a na tu nejvyšší, na kterou je jako jedinou povolen výstup (na vlastní nebezpečí), jsem se rozhodla vyšplhat. Zezdola to vypadá v pohodĕ, ale jakmile se človĕk octne v polovinĕ a vidí ten strmý sráz, nohy trochu ztuhnou. Výhled je pĕkný. A sestup dolú napínavý. Se stuhlými nohami jsem se pomalu dostávala dolů. Po třech hodinách v areálu jsem se odebrala nĕco pojíst. Ještĕ jsem chtĕla navštívit místní cenote, ale radĕji s plným žaludkem. V jedné z místních restaurací jsem si objednala další yukatánskou specialitu -sopa de lima, neboli citronovou polévku. Toho citronu tam ale moc nebylo. Byl to chutný vývar s rýží, kurecím masem, nadrobenými nachos, cibulí, rajčetem a pár kousky citronu. K tomu jsem dostala mističku s pikantní smĕsí rajčat, cibule a chilly. K cenote jsem se nakonec nedostala. Když jsem totiž obešla jezero a dostala se na okraj vesnice, policejní hlídka mi sdĕlila, že je to další 3 km. Tolik času jsem ale nemĕla. Za hodinu a půl mi mĕl jet autobus a sotva bych tam došla, už bych zase musela nazpĕt. Takže jsem si sedla do restaurace u zastávky autobusů a čekala na odjezd. Do Valladolidu jsem se dostala za tmy. Noci jsou tu opravdu chladné. Zítra se ale přesouvám na pobřeží do Playa del Carmen a očekávam trochu vyšší teploty.

Výlet do Chichen Itza

Doufala jsem, že to byl jen špatný sen, ale po probuzení mi došlo, že ne. Ta prokletá Paraguayka se nevrátila a její zamčená skříňka byla prázdná. Nemohla jsem ale sedĕt na hostalu a tak jsem se držela plánu a vyrazila navštívit jednu z nejznámĕjších mexických památek - Chichen Itzá. Nasedla jsem na colectivo a za nĕjakých 45 minut byla na místĕ. Chichén Itzá je vzdálené od Valladolidu 45 km a doporučuje se tam přijet brzy ráno, kdy tam ještĕ není tolik turistů. Bohužel jsem tam dorazila, až když už tam bylo pĕknĕ narváno. Vstupné také nehorázné. Musela jsem si kupovat dvĕ rozdílné vstupenky. Celková cena 182 pesos. Všechny cesty archeologickým areálem lemovaly stánky se suvenýry. V nabídce byly keramické mayské kalendáře, dřevĕné sošky, mayské odĕvy...a prodejci se snažili přitáhnout pozornost nabízenou cenou 1 dolaru nebo 10 pesos. A protože prý mluvím španĕlsky, tak mi dají slevu. S ohledem na včerejší události jsem se nĕjak nemohla soustředit na prohlídku areálu. Taky jsem čekala asi i víc. Nĕjak tomu místu chybĕla atmosféra. A když se k tomu přidal nesmyslný zákaz používat stativ, nálada byla ta tam. Tři hodiny jsem se procházela areálem a po druhé zamířila autobusem zpĕt do Valladolidu. Jelikož se tu stmívá po páté, využila jsem ještĕ odpoledního svĕtla a prošla se tĕmi nejhezčími ulicemi. Došla k bývalému klášteru San Bernandino a na ulici Calzada de los Frailes se nechala zlákat k prohlídce minitovárny na čokoládu. Po krátké prohlídce následovala ochutnávka čokolády, kterou tu vyrábĕjí tradičnímmayským zpúsobem. Moc dobrá byla čokoláda s příchutí tequily. A také s chilly. Po setmĕní jsem se vrátila na hostal dát si sprchu. V sedm jsem se pak n hlavním námèstí sešla s Mathiasem a vydali jsme se vyzkoušet další z místních dobrot. V restauraci, kterou mi doporučili ny hostalu, jsme si poručili buritos a mexické pivo. Mňam. Byla toho opravdu velká porce. Zatím mi mexická kuchynĕ velmi chutná, není tam jednotvárná jako například v Kolumbii, kde to byla samá rýže s fazolemi.

Přesun do Valladolidu, návštĕva cenotů a velmi nemilé zjištĕní

Vzbudila jsem se sama již kolem půl čtvrté ráno. Venku občas pršelo. Ale do osmi, kdy mi odjíždĕl autobus do Valladolidu, se počasí umoudřilo. Autobus společnosti ADO byl luxusní a poloprázdný. Cena za dvouhodinovou jízdu 150 pesos. VeValladolidu jsem zamířila na hostal La Candeleria, kde jsem mĕla zamluvenou postel na 3 noci. Hned po ubytování jsem si půjčila kolo, vyfasovala mapu a vyrazila za mĕsto objevovat krásy krasových "cenote". Bylo polojasno a občas foukal chladnĕjší vítr. První cenote byly ty skupiny Dzitnup - Samula a X'keken. Do každého tu byl vstup 54 pesos, tak jsem si vybrala cenote Samula. Kdyby tam nebylo tolik lidí z organizovaných zájezdů, bylo by to o hodnĕ víc fajn. Prostorná jeskynĕ s průzračnĕ čistou lagunou, ve které plavaly ryby a turisté. Kousek stropu se kdysi propadl a sluneční paprsky prostupovaly dolů. Možná, kdyby bylo tepleji (překvapivĕ je tu asi jen 23 stupňů) a já nemĕla před sebou ještĕ kus cesty a nebylo by tam tolik lidí, možná bych se taky zchladila. Vystoupala jsem zase ven y zamířila ke kolu. U brány čekali dva kluci v kostýmech mayských indiánů a fotili se s turisty. Tak jsem se taky nechala zvĕčnit :-) . Zamířila jsem najít cenote Dzitnup a dojela až do mayské vesnice Dzitnup. Při zbĕžné kontrole mapy jsem zjistila, že právĕ ten cenote X'keken je oním cenotem. Ovšem dalších 54 pesos se mi nechtĕlo dávat a tak jsem si prohlédls vesnici a zamířila po silnici smĕr další cenote ve vesnici Tekom. Šest kilometrů po úzké silnici lemované hustými lesy a dojela jsem k obecnímu paláci, kde jsem podle instrukcí mĕly požádat o otevření cenote. Na starosti to mĕla místní policie. Stup byl hned naproti na námĕstí a hlídala jej brána. Poplatek 10 pesos. Byla jsem tam sama. Sestoupila jsem chodbou po schůdcích k podzemnímu jezírku. Atmosféru doplňovala barevná svĕtla. Voda byla neuvĕřitelnĕ čistá. Nechtĕla jsem mladého policistu moc zdržovat, tak jsem se po pĕti minutách zase vyškrábala nahoru. Brána byla zamčená a polda sedĕl na stanici. Kdybych to byla tušila, že tam můžu být, jak dlouho chci...stejnĕ ale bylo chladno. I když mĕ to nevykoupání se trochu mrzí. Mĕla jsem cenote jen pro sebe. Vyrazila jsem dál smĕr Chichimila - další mayská vesnice. A za ní odbočila kdalšímu cenote X'lakaj vzdálenému 2 km. Cenote byl na soukromém pozemku a vstupné činilo 25 pesos. Tentokrát se nejednalo o podzemní cenote. Strop se asi již kdysi propadl celý a nyní zůstalo jezírko pod širým nebem. Do Valladolidu jsem dorazila po osmi kilometrech. Byly čtyři hodiny a já mĕla pořádný hlad. Ale nejdřív jsem musela odevzdat kolo. Jak jsem si to mířila k hostalu, potkala jsem na ulici Mathiase, který se bĕhem dneška také do Valladolidu přesunul. Domluvili jsme se na večeři na následující den. Vrátila jsem kolo a vyrazila na hlavní námĕstí pojíst. Vybrala jsem si jeden z yukatánských pokrmů a k tomu papájový džus. K vedlejšímu stolu se posadil český pár cestovatelů. A na další Čechy jsem narazila o den pozdĕji. Tímto skončil příjemný den. Po návratu jsem zjistila, že se mi moje spolubydlící vloupala do skříňky (nĕčím zohla očko, kterým byl provlečený můj zámek) a vzala mi nejen témĕř všechny dolary ale i španĕlskou kartu! Naštĕstí jsem tu českou mĕla schovanou jinde. Takže místo odpočinku jsem s vedoucí hostalu zamířila na policejní stanici. Samozřejmĕ, že to byla jen formalita. Nikdo se na hostal nepřijel podívat, ani si nevyžádali jméno té podezřelé (která se samozřejmĕ na hostalu již neukázala). Takže hned na začátku takový pech. Okamžitĕ jsem začala obesílat hostaly v Playa del Carmen a hledat místo, kde bych si mohla nĕco přivydĕlat. Návštĕvu Isla Mujeres odkládám na neurčito.

Docela dramatický přílet do Cancúnu

Boeing společnosti Condor nepatřil k nejvĕtším a služby byly dobré. I jídlo chutnalo. Nejdůležitĕjší ale bylo, že s námi letĕl dobrý pilot. Přistávání v Cancúnu bylo totiž dramatické. Již, když jsme přilétali, sedĕly nad pevninou husté mraky. Čím víc jsme se blížili letišti a klesali, tím více pršelo, až nakonec nebylo vidĕt ani na krok. Motory letadla burácely a nĕkde nad letištĕm to pilot zase zvedl a s omluvou, že by to bylo moc riskantní jsme obkroužili celou oblast znovu a o osmnáct minut pozdĕji se nám již podařilo mĕkce přistát. S ohledem na nedávnou leteckou katastrofu v Rusku a noční můru, kterou jsem mĕla asi týden před odletem, jsem si užila opravdu nepříjemné okamžiky, i když asi podobná přistání nejsou neobvyklá. Múj nĕmecký soused Marhias, se kterým jsem sdílela dvojsedadlo, dokonce přistával na Filipínách na třikrát. Každopádnĕ doufåm, že mám za sebou to nejneříjemnĕjší a že teď už to bude o dobrých zážitcích. Na imigračním to bylo rychlé. Dostala jsem povolení zůstat 180 dní. I batoh přiletĕl se mnou. Celní odbavení byla banalita. Vymĕnila jsem si nĕjaké pesa a vydala se najít zastávku autobusů ADO. Na internetu je možné si vyhledat časy odjezdů i cenu. Počasí nic moc, ale stejnĕ se po páté stmívalo a na nĕjaké dlouhé courání se mĕstem jsem nemĕla náladu. Mathias se přidal ke mĕ a vyrazili jsme najít hostal Las Palmas, který je jen dva bloky od autobusového terminálu. Vybrala jsem si jej právĕ kvůli jeho strategické poloze a nízké cenĕ 120 pesos za noc (cca 10 US). Při vybalování vĕcí jsem k mému nemilému překvapení zjistila, že mi rupla tuba opalovacího krému. Vše v etui bylo od bílého krému. Takže mĕ čekalo nejen čištĕní etue, ale i nákup nového krému. Vydali jsme se s Mathiasem po Avenidĕ Uxmal obhlídnout obchody a načerpat první dojmy a atmosféru. V malém kiosku jsme si poručili typické mexické quesadillas-kukuřičné placky plnĕné vším možným. Dala jsem si jednu s cuketovou smĕsí. Mňam. Opalovací krém jsem také pořídila.

Na cestě

S příchodem zimy a prvního sněžení opouštím studený evropský kontinent a mířím směr tropické Mexiko. Než tam ale dorazím, musím ještě přečkat téměř sedmihodinové čekání na pražském letišti, dvouhodinové mezipřistání ve Frankfurtu a doufám že i klidný let.

Postřeh dne (noci) - momentálně si nejvíc cením rozhodnutí, přibalit si s sebou i lehký spacák...v letištní hale není nejtepleji a kovové sedačky chladí.