Zápisník z Madeiry: Trek po mysu Ponta de São Lourenço

 (čt.10.6.) Madeira je zeleným ostrovem. Díky vlhkému klimatu je ostrov porostlý bujnou vegetací ať již vavřínových, eukalyptových a jehličnatých lesů, nebo zelenající se trávou, banánovníky a dalšími rostlinami. Existuje však jedno místo, jedna oblast, která jakoby k ostrovu nepatřila. Nenajdete zde žádné stromy (až na pár uměle vysazených palem), zelenající se louky ani plantáže banánovníků. Jen skály a traviny, které o většinu roku působí suchým dojmem. Na mysu Ponta de São Lourenço, který vybíhá na východě ostrova do oceánu, panuje z nějakého zvláštního důvodu jiné, sušší, klima. Proto zdejší krajina působí vyprahle. To však ale neznamená, že se jedná o nezajímavou oblast, která nestojí za návštěvu. Právě naopak. Ponta de São Lourenço patří k hlavním lákadlům Madeiry a snad každý, kdo na ostrov zavítá, se sem vydává, aby si prohlédl fotogenická panoramata hornin hrajících všemi barvami. Jen zdánlivě zde nic nekvete. Na jaře je samozřejmě mys zelenější a prý to tu i více kvete, ale i později lze najít nějaký ten kvítek nebo třeba kvetoucí bodlák. Mys je zároveň oblíbeným místem pro pozorování východu slunce. 

Já jsem se na tento výlet velmi těšila. Vzhledem k tomu, že autobusové spoje jezdí na mys každý den v pravidelných intervalech a ani o víkendu a svátcích je dostatek spojů, nechala jsem si trek po mysu Ponta de São Lourenço na sváteční den, kdy bych měla problém se dostat autobusem na jiná místa na ostrově. Nakonec mi to vyšlo na Den Portugalska, který připadá na 10. června. Centrum Funchalu mělo být v obležení lidí, kteří se chtěli pozdravit s portugalským prezidentem, který sem měl na otočku přiletět (a to je Madeira autonomní oblastí s vlastním prezidentem). Včera jsem se procházela po nábřežní promenádě, kde byla vystavená vojenská vozidla a nachystané tribuny. Trošku mě udivovalo, že tahle hromadná akce jim v kovidové době nevadila, ale květinové slavnosti byly zrušeny, aby se lidé nesrocovali...nejen v Česku nedává spousta věcí, co vláda nařizuje, logiku...Každopádně mě tyto oslavy nezajímaly. Natočila jsem si tedy budíka na 6 hodinu, abych v 7:30 sedla na autobus č.113 společnosti SAM do Bahía D'Abra. Ulice byly po ránu klidné. Trh Mercado dos Lavradores v tento sváteční den zavřený.

V 8:50 jsem vysedla na konečné zastávce u začátku turistické stezky PR8 Vereda da Ponta de São Lourenço, která vede až na konec mysu. Na parkovacích místech už stálo dost aut těch, kteří sem vyrazili za východem slunce nebo na mysu přespali.

Takhle po ránu panovalo skvělé světlo, které nasvětlovalo okolní kopce pokryté žloutnoucími travinami. Vydala jsem se na cestu směrem ke Casa do Sardinha. Casa do Sardinha je malým občerstvením na konci mysu. Vzdálené je sice jen asi 3 km, ale díky fascinujícím panoramatům okolní krajiny, která se během dne ve slunečním světle mění a hraje barvami, se cesta dokáže kvůli častým fotografickým zastávkám značně protáhnout. Mě se protáhla na 3 hodiny. Dech se mi tajil nad tou krásou téměř na každém kroku. Kolem cesty občas kvetly nádherné fialové bodláky. Nikam jsem nespěchala. Neměla jsem důvod. Jak postupoval čas, plnila se cesta výletníky. Zejména Portugalci. Zaslechla jsem polštinu a samozřejmě i češtinu. 

Sopečné horniny hrají všemi barvami. Geologové a vulkanologové by si zde užili. Na kamenech se vyhřívaly ještěrky. Někde jsou k vidění jeskyně, které se zavrtávají do pobřeží. Tyrkysové moře lákalo ke koupeli. Jak se blížilo poledne, bylo čím dál větší horko. Jakmile jsem kolem jedné hodiny po poledni došla ke Casa do Sardinha, objednala jsem si jejich domácí limonádu a "prego Medeirense" (madeirský sandwich). Ceny jsou tu vyšší, protože sem musí vozit zásoby na člunu z nedalekého Canicalu nebo Machica. Tento jednoduchý oběd mě vyšel na 11 €. Sandwich se skládal z bolo do caco, plátků hovězího s rajčetem a sýrem a na tom nasypané vroubkované chipsy. Během oběda nad mysem proletělo několik stíhaček ve formaci. Zřejmě součást oslav Dne Portugalska. Nebo odlet prezidenta zpět na pevninu. Dopravních letadel nad mysem proletělo několik. I když asi ne tolik, kolik jich tu běžně létalo před kovidem.

Po obědě jsem se rozhodla ještě vystoupat na vyhlídku na vrchol mysu, odkud se nabízejí nejen pohledy na ostrůvky Ilhéu da Cevada a Ilhéu do Farol (zde stojí maják), které jsou pokračováním mysu, ale také panorama Madeiry na západě. Cesta na vyhlídku je docela strmá. V lávové hornině byly všlapané schůdky. S každým metrem jsem ale měla lepší výhledy na krajinu pod sebou. Obloha dnes byla vymetená a nad hornatým pohořím ve vnitrozemí ostova se nedržel ani mráček. Díky tomu jsem mohla vidět nejvyšší hory ostrova - snadno rozpoznatelný Pico do Areeiro s radarem a Pico das Torres. Výstup na vyhlídku ale nebyl moc náročný (v porovnání se zdolanými nejvyššími vrcholy ostrova). Na vrcholu vyhlídky je umístěná informační tabule a plácek je kvůli bezpečnosti obehnaný dráty. Výhledy byly úchvatné. Celý tento výlet byl svělý. 

Za informační tabuli jsem schovala malovaný kamínek, který jsem dostala od Vlastíka, abych jej někde nechala. V kapse batohu jsem stále nosila i Rákosníčka, ale ten se mnou pojede i domů. Ještěrky, které stráží vrchol mysu, jsou dost oprsklé. Vůbec se nebály tak jako ještěrky na zbytku ostrova a na lidi klidně lezly. Jedna zaútočila i na můj foťák a nebála se mi vylézt na nohy. 

Sestoupala jsem zpět ke Casa do Sardinha a po stezce se vydala k malé zátoce Cais do Sardinha, kde je možné se smočit v moři a třeba si půjčit kajak. Byly dvě hodiny a slunce pražilo. Rozhodla jsem se odložit návrat autobusem a užít si trochu osvěžující koupele na této malé kamenité pláži. Bylo tu docela hodně lidí. Zabrala jsem si jeden kámen a vlezla do studeného moře. Bylo to fajn. Nakonec jsem do moře vlezla dvakrát. Po 15.hodině jsem se vydala na zpáteční cestu. Už jsem se nechtěla tolikrát zastavovat, ale to odpolední slunce bylo skvělé na focení. Mys byl najednou jiný než ráno. Nakonec jsem na zastávku autobusu dorazila o půl páté. Na začátku mysu byla spousta svátečních výletníků z města. Mnozí z nich s rouškou na obličeji...Ach jo.

Autobus odjížděl v 17 hodin a v Machicu jsme museli všichni přesednout do jiného vozu. Zpět ve Funchalu jsem byla po 18. hodině. Zamířila jsem do supermarketu, kde jsem si koupila mrkvovou polévku, papayu, briošky a jogurty a doufala, že mi v té lednici zůstanou. K večeři jsem si dala polévku a bramborový salát ensaladilla rusa. Na večeři do restaurace se mi dnes nechtělo. Přece jen jsem toho slunce už měla za celý den až až.