Poslední mniši opustili Mallorku v roce 1824 a budovy kláštera se staly součástí panského statku (tzv. posession). Od 20.století ale tyto stavby chátraly až do roku 1980, kdy připadly spolku baleárských ochránců přírody a ornitologů, kteří postupně pozemek rekonstruují s pomocí dobrovolníků a dobrovolných příspěvků. V plánech do budoucnosti je, že by se bývalý klášter měl přeměnit na ubytovnu pro výletníky, kteří podnikají cestu pohořím Serra de Tramuntana po stezce GR 221.
Již tři týdny jsem měla v plánu strávit den a noc v jednom přírodním parku, jenže na každou středu, kdy jsem měla volno, byla předpověď počasí ne zrovna příznivá. Buď měly přijít bouřky, pršet a nebo silně foukat. Takže jsem tento plán neustále odkládala a stále odkládám. Na minulou středu sice nehlásily deště, ale od úterka opravdu silně foukalo a na nějaké spaní pod širákem to nebylo, tak jsem opět musela změnit plán a hledat nějakou variantu na výlet. Už jsem toho dřepění doma měla plné zuby. Opět jsem se nechala inspirovat brožurkou se 70 nejlepšími treky Mallorkou a nakonec jsem se nadchla pro výlet k ruinám kláštera La Trapa. Výchozím bodem mělo být letovisko Sant Elm na opačné straně ostrova. V Sant Elm jsem byla v červnu, kdy jsem odtud podnikala výlet na ostrov Sa Dragonera (viz. http://katka-na-cestach.blogspot.com/2018/06/vystup-na-nejvyssi-bod-ostrova-sa.html ). Takže jsem zopakovala ranní rituál se vstáváním a dopravou, nasedla na stejné spoje jako tehdy a po jedenácté vysedla na konečné zastávce v Sant Elm. I když po ránu bylo chvíli zataženo, nakonec silný vítr mraky rozfoukal a před sebou jsem měla slunečný den s velmi dobrou viditelností.
Minimálně značená trasa začíná u konečné autobusové zastávky, kde je upevněna informační odkazující na strážní věž Torre de la Cala en Basset, ke které jsem se také po cestě chystala. Vyrazila jsem tedy po ulici Avenida de la Trapa směrem do kopců a lesů. Po pár set metrech asfaltka skončila a já vstoupila na lesní cestu Camí de Tomeví. Obklopená lesem jsem byla v závětří. Postupně jsem mírně stoupala.Čekalo mě ten den převýšení více než 500 metrů. Ujít jsem měla asi 11,5 km a podle oficiálního údaje mi celý výlet měl trvat 3,5 hodiny. No, při mém zastavování, focení a natáčení vlogu jsem si nějakou tu hodinku musela připočíst. Poslední zpáteční autobus mi odjížděl před šestou, takže jsem teoreticky měla dost času.
Došla jsem na rozcestí, u kterého stála ruina malého domu s verandou. Zdi měl pomalované obrázky. Před ním stála vysoká borovice se zlomenou větví. Psí bouda nesla jmenovku Laika. Místo vypadalo zajímavě a tajemně. Na terase domu se zastavil starší skandinávský pár, který zajímalo, proč si tu ruinu tak fotím. Řekli mi, že kdysi to byla restaurace, ale stal se v ní nějaký zločin, snad vražda a od té doby to místo chátrá. Přejel mi mráz po zádech. Tady bych přenocovat tedy nechtěla.
 |
| Strážní věž pode mnou |
Poslední úsek trasy ke věži klesal. U věže to pěkně fičelo. Strážní věž byla postavena v roce 1583 a sloužila jako pozorovatelna, ze které bylo hlídáno zdejší pobřeží a kanál mezi oběma ostrovy. Sa Dragonera byla totiž ve středověku útočištěm pirátů a korzárů, kteří odtud napadali Mallorcu.
Do druhého patra věže kdysi vedlo točité schodiště. Spodní část se ale zhroutila a později sem byly připevněné železné stupínky. Ten nejspodnější je zavěšen na laně a houpe se. Lano je také upevněné ze vrchu schodiště a má pomoci během výstupu nahoru.
Já si ale nějak netroufala se pokoušet nahoru škrábat. Ten vichr ještě zveličoval pocit závratě.
Posvačila jsem připravenou bagetu a pak se vydala po stejné cestě zpět k ruině domu na rozcestí.
Bylo před půl třetí, když jsem vstupovala na lesní stezku vedoucí ke klášteru. Před sebou jsem měla náročnější část výletu. Zde mě v některých úsecích čekalo docela strmé stoupání. Možná díky němu (a také díky poslednímu úseku, kdy se skoro muselo šplhat po skále) je stezka označována jako středně obtížná.
Lesní stezka postupně stoupala do kopce a les pomalu ustupoval. Dostala jsem se na vrstevnice pobřeží. Opět foukalo a opět se mi nabídly zajímavé výhledy. Tentokrát jsem se ale dostávala výš, než když jsem šla ke věži a sousední Sa Dragoneru jsem začínala mít jako na dlani. A onu strážní věž pod sebou.
Vzpamatovává se i klášterní komlex. Ten je postupně opravován a využívány jsou k tomu i dobrovolné příspěvky těch, kteří místo navštíví. Na několika místech jsou umístěny naučné desky s informacemi o místě. A lze zde i kempovat. V jednom místě u kláštera kvetly žluté krokusy (nebo též šafrán zlatý). Byl to zvláštní a zároveň nádherný pohled takhle na podzim.
Prošla jsem se kolem budovy bývalého mlýna na terasy, kde se organizace spravující místo snaží něco pěstovat. Na půlkruhových terasách vybudovaných ve svahu kdysi mniši pěstovali zeleninu.
Trasa, kterou mi nabízela brožurka měla být okružní. Jenže byly již čtyři hodiny odpoledne a já netušila, kolik času by mi zabrala ta neznámá cesta zpět, která navíc měla ještě stoupat a tak jsem se rozhodla vrátit zpět po té samé pobřežní stezce. Tu jsem měla zvládnout za hodinu. Nakonec jsem ji dala za míň.V Sant Elm jsem stanula v pět. K dobru jsem měla ještě padesát minut a tak jsem si došla do centra, koupila si osvěžující kolu (tělo si žádalo cukry), sedla si na lavičku u plátže kousek od další zastávky autobusu a jen tak odpočívala.
Cestu přes ostrov nazpět do Cala Ratjady jsem z části prospala. Byl to moc pěkný výlet.
