Můj život na mallorský způsob aneb Jak se zpracovává a k čemu slouží mořský fenykl?

Mezi moje nejoblíbenější mallorské tradiční pokrmy patří "pa amb oli" - místní chleba pokapaný olivovým olejem a potřený rajčetem, na nějž si pak můžete dát třeba plátek šunky serrano, sýra nebo i vepřové pečeně. Každý tradiční bar má svůj způsob servírování pa amb oli. Někdy na talíři uvidíte jen obložený chleba, jindy je součástí talíře i "obloha" ve formě oliv a nakládaných produktů jako je třeba v tmavě zelená rostlinka připomínající mořskou řasu. Právě takovou rostlinku dávají k pa amb oli na talíř v jednom z mých oblíbených lokálních barů, kam ráda chodím na vynikající obložený chleba na mallorquinský způsob.
Až donedávna jsem měla za to, že se jedná o nějakou řasu rostoucí ve zdejších mořích. Ve skutečnosti to ale není řasa, ale rostlina rostoucí na skalnatých březích Mallorky (a nejen Mallorky). Místní lidé ji nazývají "fenoll marí" (španělsky hinojo marino). Česky je to pak mořský fenykl.

Mořský fenykl běžně seženete ve zdejších supermarketech naložený ve sklenicích s octovým lákem. Cena za malou sklenici s 90 gramy naloženého mořského fenyklu se pohybuje mezi 3 a 4 €.

"Díky" coroně, zmražení turistické sezony a tudíž i mé běžné práce jsem se k mému velkému štěstí dostala k dočasné práci na radnici v oboru turismu. Kromě třídění, katalogizace letáků a úklidu skladu a informačních center jsem se tak dostala k velmi zajímavým informacím týkajícím se tradičního způsobu života na Mallorce. Ne, že bych je vyčetla z těch letáků, ale paní, která mě a ostatní na starosti, je Mallorčanka, která zná Mallorku doslova jako své boty a ochotně povídá o všem možném. A před pár dny jsme při práci nakousli i téma zdejších rostlin, které se tradičně zpracovávali a stále zpracovávají (i když na mnohé se v současnosti vztahuje ochrana). I když jsem tak přišla (stejně jako velké procentro zdejších na turismu závislých lidí) o běžně očekávaný příjem a dostala se do dost nejisté situace, paradoxně mi to přineslo i něco dobrého právě ve formě nových a zajímavých informací o tradičním způsobu života a místních lidech.

Mořský fenykl patří k tzv. superpotravinám a je možné jej považovat za léčivku. Je bohatý na draslík, minerály a nebo třeba vitamín C. V dobách zámořských objevů jej námořníci převáželi na lodích a sloužil proti kurdějím. Jedli jej i první osadníci a nakládali jej do nálevu z octa a soli, ve kterém rostlina změkne a jeho chuť se zintenzivní. Tato praktika se dochovala dodnes.
Nejlepší chuť a nejvíce minerálů a vitamínů má rostlina v srpnu, kdy kvete nažloutlými květy.

Když jsem si pak vygooglila, jak vypadá mořský fenykl ve svém přirozeném prostředí (mimo zavařovací sklenici a nálev), hned mi bylo jasné, kde hledat. Jediné, co jsem musela udělat, bylo být nenápadná a sbírat jej na místech, kde mě raději nikdo neuvidí. Na Mallorce totiž mořský fenykl spadá pod ochranu. Jeho sbírání není nelegální, pokud si nasbíráte maximálně 1 kilo a pro svou osobní potřebu. Nesmí se ale sbírat pro komerční účely a ve velkém množství bez speciálního povolení.

Takže jsem zavečer vyrazila s pytlíkem a nůžkami (prý se mají větvičky stříhat, aby mohl pokračovat v růstu) po pobřeží mimo zástavbu, abych si nasbírala fenoll marí tak do dvou zavařovaček.
Doma jsem jej pak proprala. Vyvařila dvě sklenice. Naplnila je ze dvou třetin octem. Rozmíchala v něm půl lžíce soli. Fenykl nacpala dovnitř až po okraj (do jedné sklenice přidala i 4 stroužky česneku). Nasypala další půl lžíce soli a zalila vodou. Sklenici zavřela a uložila do skříně s tím, že si teď budu muset měsíc počkat, až se rostlinka promarinuje a změkne.
Tak snad se to povede a já si koncem června budu moct pochutnat.

Mallorca v karanténě: Výlet z Capdepery do zátoky Cala Torta aneb Objevování místních turistických tras

Celý týden jsem se těšila na sobotní objevný výlet. Z brožurky turistických stezek, které v oblasti správní obce Capdepera před několika lety vyznačil odbor turismu, jsem si vybrala dvě trasy, které jsem ještě neznala. Po nich jsem se měla dostat z Capdepery přes kopcovitou krajinu do zátoky Cala Torta. Cesta to neměla být moc náročná na převýšení, ale přede mnou bylo dost kilometrů, které jsem během dne měla ujít. Nešlo totiž jen o těch 12 km, které dohromady obě trasy měří, ale i o další vzdálenosti z Cala Ratjady na začátek trasy v Capdepeře (cca 2 km), z Cala Torty na Cala Mesquidu (cca 2,5 km) a z Cala Mesquidy nazpět do Cala Ratjady (cca 5 km). Takže jsem nakonec měla pěšky ujít zhruba 20 km.
Předpověď počasí slibovala slunečno a 25 stupňů. Na procházku vnitrozemím již docela teplo.
Po půl desáté jsem se vydala nahoru do Capdepery na náměstí Placa de l'Orient, kde začíná trasa č.13. Na rohu náměstí stojí dvě informační tabule se všemi turistickými trasami, které zde začínají, nebo tudy procházejí.

Modře značená trasa č.13, která mě měla dovést na místo zvané Sa Mesquida de Dalt, je dlouhá 5 km. Zvládnout ji lze za hodinu. Pokud tedy neděláte foto zastávky. Sešla jsem pod Capdeperu ke kruhovému objezdu. Přešla jsem silnici a podle značení se vydala po asfaltce vedoucí mezi vilkami a zahradami. Kolem cesty stále ještě kvetly zdejší rostliny a bylinky. Cesta se klikatila a postupně mě vedla mimo zástavbu směrem ke kopcům Sos Sastres, které oddělují oblast Capdepery a Arty.
U místa, kde trasa 13 končí, stála informační tabule jednak trasy, kterou jsem právě prošla, tak i trasy 11, na kterou jsem se nyní měla napojit. Značka na kůlu ukazující nahoru do kopce ale byla stále jen v modré barvě. Ono místo Sa Mesquida de Dalt bylo o kousek dál.

Vystoupala jsem k bráně pozemku nějaké vilky s očekáváním, že tam bude nějaká pěšinka a značka. Nebyla. Dřevěný kůl s logem turisty, který u cesty stál o pár metrů níže, ale žádnou značku neměl. I když podle otlačenin zde možná dříve byla. Podle Pilar z odboru turismu se stává, že lidé značky odstraňují. Zřejmě ti, kteří nechtějí, aby turisté chodili přes jejich pozemky.
Takže jsem u kůlu odbočila na stezku vedoucí doprava směrem, kterým je Cala Torta. Po pár metrech jsem narazila na zrezivělou bránu, kterou jsem prošla a po pěšince vedoucí neupravenými poli procházela po pozemku. Turistické značení nikde. Pokračovala jsem po cestě předpokládaným směrem. V půlce kopce mě z vrchu minul cyklista na horském kole. Takže to vypadalo, že jsem zřejmě byla na nějaké trase. Vystoupala jsem nahoru k malé nádrži, odkud byl pěkný výhled na okolí. Při pohledu na druhou stranu jsem uviděla dole pod sebou konec trasy 13.

Z vrcholu tohoto kopce ale cesta vedla na opačnou stranu, než jsem potřebovala jít. Po cestě jsem míjela odbočku doprava. K ní jsem se tedy vrátila a vydala se po svahu správným směrem. Nohy jsem již měla odřené od ostnů keříků, které kolem cesty rostly. Vystoupala jsem nahoru k plotu, u kterého stála cedule s nápisem "Soukromý pozemek". Otevřela jsem si branku a opustila neudržovaný soukromý pozemek. Dostala jsem se na cestu, kolem níž byly keře v určité vzdálenosti vykáceny a plocha vyklizená, aby se tak předešlo případným požárům. Před sebou jsem v dáli viděla mě již známou budovu restaurace a hotýlku Sa Duaia, kterou jsem míjela loni na jaře během cesty z Arty na Cala Tortu.

Cesta začala klesat mezi kopci. Na kůlech kolem cesty byla značka "Red electrica de España". V popisku k trase č.11 byla nějaká zmínka o "elektrárenské trase", ale klasické značení ve stylu, který jsem očekávala, jsem neviděla. Sestoupila jsem až na rozcestí, kde stály směrovky trasy GR 222. Jedna vedla do přírodního parku PN de la Península de Llevant a druhá do zátoky Cala Torta. Podle údaje na ceduli mi zbývalo 35 minut. Na zemi pod rozcestníkem ležely dvě cedule s mapou a vyznačenou trasou č.2. Zřejmě se jednalo o starší trasu. O trase č.11 ani zmínky.

Vydala jsem se tedy soutěskou směrem do zátoky. Několikrát jsem přešla vyschlé koryto potoka Torrent des Castellot, až jsem dorazila do lesíka nedaleko zátoky. Běžně tu parkují auta. Dnes tu bylo prázdno. Zbývaly 2 dny do přechodu Mallorky do rozvolňovací fáze 2, ve které by již bylo povolené opalování se na pláži a koupání se. Takže na pláži Cala Torta teoreticky neměl nikdo být. Možná jen plavčíci, kteří tu v letních měsích hlídají. Později jsem u cesty uviděla zaparkovaná dvě auta. Možná těch plavčíků. Ukázalo se ale, že i když na pláži vlála červená vlajka zakazující koupání, plavčíci tu nebyli. Zato tu bylo pár lidí, kteří si užívali slunce a průzračného moře.

Po pěti hodinách na cestě jsem byla vyprahlá a potřebovala jsem si zchladit nohy. Takže jsem si na chvíli udělala na břehu pauzu. Plavky jsem s sebou neměla. Moře je stejně ještě na můj vkus chladné. Takže jsem si osvěžila chodidla a pak hurá na návrat do Cala Ratjady. Přede mnou byla nejprve mne již známá pobřežní cesta na Cala Mesquidu a odtamtud přes kopec na Cala Agullu a domů.
O půl šesté jsem konečně dorazila domů. Za sebou příjemný výlet a spoustu kilometrů.

Videoz výletu najdete zde: https://youtu.be/gIAJuhMJFAk

Mallorca: (I)legálně na výletě po okolí Cala Ratjady aneb Po stopách vápeníků 19.století

Mallorca je už týden v uvolňovací fázi 1. Sice to znamená, že se kdykoliv může do baru, na setkání s přáteli a v oblasti obce Capdepera již i sportovat a na procházky v kteroukoliv dobu (časový harmonogram nám tu zrušili dva dny po vstupu do fáze 1), ale individuální turistika je z nějakého záhadného důvodu zakázána. Povolená je turistika jen pod vedením licencované agentury, která vytvoří skupinky až 10 lidí. Logiku v tom nehledejte. Zřejmě ten, co jde na turistickou trasu sám, má větší šanci se nakazit coronou než ti, co jsou ve skupině neznámých lidí. Tedy podle vládních "expertů". Ve skutečnosti tu jde zase o peníze. Individuálové totiž do státní kasy nic nepřinesou, zatímco agentury musí zaplatit. A argument, že se tak ušetří za záchranné akce a omezí se počet zraněných individuálních výletníků okupujících nemocnice, je dost zcestný. Zranit se můžete i na ulici během procházky nebo při sportu.

Každopádně vzhledem k tomu, že v pohoří Serra de Tramuntana turistické trasy hlídají rangeři IBANATu a pokud by mě tam načapali, tak jsem se rozhodla vyrazit na výlet po některé z turistických tras vedoucích v administrativních hranicích Capdepery, pod kterou spadá i Cala Ratjada. Jednak to prý není zakázáno a dalo by se to brát i jako sport (díky zrušenému časovému rozvrhu můžu sportovat od rána do večera). Navíc tu v kopcích nejsou žádní rangeři.
Takže jsem si ze seznamu 23 turistických tras, které tu odbor turismu před pár lety vyznačil směrovkami, vybrala tu, kterou jsem dodnes neznala i přesto, že vede oblastí, kterou znám již celkem dobře.
Trasa číslo 8 označená Forns de Calc vede po okolí zátoky a pláže Cala Agulla a tématicky je zaměřená na tradiční aktivitu, která se na Mallorce provozovala až do poloviny 20.století - pálení vápna. Mallorca je bohatá na vápence a s pálením vápna se tu začalo již v římských dobách. Pálené vápno patřilo k nejdůležitějším surovinám. Používalo se ve stavebnictví, natíraly se jím stěny domů, aby se ve vlhkém mallorském klimatu předešlo plísním. Během morových epidemií se jím zasypávaly hroby. Používalo se ve farmacii a pod. Vápeníci vykonávali svou činnost prakticky po celé Mallorce. Nejvíce tradičních pecí na pálené vápno ale najdete v pohoří Serra de Tramuntana. A několik pecí je i v okolí Cala Ratjady. Konkrétně v oblasti mezi Cala Agullou a Cala Mesquidou.

O dvou pecích jsem věděla již z dřívějška. Díky této trase jsem ale "objevila" dalších 6 pecí, o kterých jsem neměla ani potuchy.
Takže jsem se v neděli odpoledne sbalila a vyrazila na Cala Agullu, kde trasa začíná. Vzhledem k tomu, že zatím nebylo povoleno se jen tak opalovat na pláži, téměř nikdo (kromě plavčíků a pár zašitých lidí za ohradami v dunách) na pláži nebyl. Nezvyklé vidět pláž v květnu takto.
Prošla jsem kolem Cala Moltó a po stezce vedoucí na Cala Mesquidu dorazila k prvnímu rozcestníku, kde jsem se dala doprava. Červeně značená stezka Forns de Calc, procházející kolem osmi pecí na pálení vápna vedla souběžně s jemně fialovou stezkou vedoucí do malé zátoky Na Llóbriga. V zátoce jsem naposledy byla asi před dvěma lety, tak jsem se rozhodla se tam zajít podívat. Stejný nápad při neděli mělo několik dalších lidí, kteří se tam šli vykoupat. Tam žádný plavčík a policista není, který by kontroloval dodržování zákazu

koupání a opalování se. Malá pláž v zátoce ale není písečná. Vstup do vody znesnadňují docela velké kameny.
Zběžně jsem si prohlédla zátoku a vrátila se na místo, kde úzká stezka s červeným značením zabíhala mezi keři do kopce. Tato trasa byla vybudována relativně nedávno a zřejmě po ní moc lidí nechodí, protože ještě nebyla tak vyšlapaná, jako notoricky známé cesty (třeba ta do zátoky).
K první peci jsem došla asi po deseti minutách. Pěkné místo v lese. Netušila jsem, že se tu ukrývá tato pec. Pocházela z 19.století. Ostatně jako ostatní, na které jsem během výletu narazila. Pec č.2 a 3. jsem znala. Rozdílem bylo to, že vnitřek již nevypadal jako smetiště. Stezka odbočila do lesa obklopujícího kopec Puig S'Aguila. Kdyby u cesty nebyla umístěná cedule odkazující na pec č.4, ani bych si jí nevšimla. Je docela zarostlá.

Postupně jsem obcházela kopec a čekala, kdy narazím na pec č.5. Po cestě jsem minula vykopnutou směrovku. Bohužel byla položená tak, že jsem se vydala špatnou cestou. Až, když jsem došla na cestu, která ji křižovala a uviděla rozcestník ukazující oběma směry, došlo mi, že se někde stala chyba. Tak jsem se po té správné cestě vydala nazpět a doufala, že jsem neminula moc pecí. Nakonec jsem našla pec č.5. Ta je docela pěkně dochovalá.

Vrátila jsem se nazpět a kousek za rozcestníkem narazila na pec č.6. Stezka stoupala a pak klesala z lesa. Pec č.7 byla na okraji lesa. Poslední pec jsem pak našla nedaleko cesty spojující Cala Agullu s Cala Mesquidou. Tato pec již nebyla v tak dobrém stavu jako ostatní.
Odtud to již bylo kousek nazpět. V podstatě jsem prošla mě již známou oblast, ale po jiné cestě. Za sebou jsem měla odhadem 10 km.
A protože mi během těch 4 hodin vyhládlo, zakončila jsem příjemný výlet vynikající pizzou. Po několika týdnech v karanténě jsem došla domů docela solidně vyřízená.

Video se připravuje.

Koronavirus na Mallorce: Baleáry vstupují do "uvolňovací" fáze 1. Co to znamená?

Zdroj: http://www.dooffy.com

Ahoj cestovatelé a čtenáři tohoto blogu!

Jak prožíváte současnou "korona-situaci"? A jak se vám líbí česká vládní nařízení a postupy? Že nelíbí? Buďte rádi za český postup! Postup španělských vládních činitelů a nařízení, která tvoří vládní "experti" totiž postrádají selský rozum (o zamlčování faktů a zkreslování reálných čísel ani nemluvě).

Mallorka, společně s ostatními Baleárskými ostrovy vstupuje od pondělí 11.května do "uvolňovací" fáze 1 (připojuje se k ostrovu Formentera, který je ve fázi 1 už týden). Co to reálně znamená? Jaké změny nás tu čekají? Změny to budou, ale budou pozitivní? V pátek na tiskové konferenci španělský ministr zdravotnictví (vystudovaný filosof) společně s hlavním epidemiologem (každý den strašícím diváky na tiskovce čísly zemřelých na covid 19, kterým až donedávna nebyla provedena autopsie, aby se zjistilo, jestli vůbec na virus zemřeli, nebo na něco jiného) vyhlásil ve stylu vánoční loterie oblasti a autonomní oblasti, které od pondělí přejdou z fáze 0 do fáze 1. S tím, že další den (v sobotu) budou prostřednictvím oficiálního vládního buletinu (BOE) upřesněny změny a pravidla, která tato fáze 1 bude znamenat.

Španělsko vyhlásilo celonárodní karanténu od neděle 15.března. Karanténa znamenala zavření všech životně nedůležitých podniků, omezení dopravy, uzavření hranic a zákaz chození ven, pokud to není z přesně stanovených důvodů. Důvodem opustit domov bylo:
1. přesun do práce (u těch, kteří měli to štěstí a pracují v životně důležitých oblastech, jako je potravinářství, zdravotnictví, banky, pošty, doprava, politika, stavebnictví nebo třeba stánky s cigaretami),
2.nutná návštěva lékaře
3.nákup nutných potravin
4. návštěva banky
5. kvůli tzv. "vyšší moci" - vynést koš, jít vyvenčit psa a bůh ví, co vše si pod tím lze ještě představit.

Po dvou týdnech pak karanténu ještě zpřísnili a zastavily se na dva týdny veškeré stavební práce a další zaměstnání.

Až do 2.května (téměř 7 týdnů) nebylo dovoleno jít na zdravotní procházku do přírody, kterou třeba v Česku lékaři a imunologové doporučovali a vláda nezakázala). O možném posilování imunity v médiích ani slovo. Jen čísla nakažených. Čísla zemřelých. Zůstaňte doma, venku číhá smrtící virus...Marketing strachu zafungoval. Podle jednoho článku v novinách by více jak polovina Španělů byla ochotná nevycházet z domu ještě rok! Můj zhruba stejně starý soused trpící hypochonrií dokonce nevylezl z bytu po celých těch 7 týdnů. Nakupovat mu chodil majitel bytu a aby měl nějaký pohyb, chodil třeba hodinu po bytě a dupal tak, že se mi otřásal strop. Na psychiku byla tato totální karanténa dost záhul. A na celkovou a tolik potřebnou imunitu. Žádný pohyb na vzduchu a slunci, žádný přirozený vitamín D, stres z nejistoty a frustrace z postupů španělské vlády. Pokud bych šla imunitu posilovat procházkou po lese, dostala bych tučnou pokutu. Reálně nejvíc dopláceli na celou situaci lidé bez vlastní zahrady, bez psa, kterého by mohli venčit a od 26. dubna bezdětní.

O rouškách až donedávna španělská vláda nemluvila a doporučila je až po skončení té totální karantény těm, kteří měli do práce cestovat MHD. Jednak měli Španělé stejný problém, jako ostatní země s nedostatkem roušek a jednak vláda věděla, že zde by asi nezafungovalo to české kutilství a mnozí lidé by se zmohli jen na stěžování. Nehledě na to, že tu dlouhou dobu panoval názor (podporovaný zdejšími "odborníky"), že nosení roušky je k ničemu a že ji mají nosit jen nakažení. Zajímalo by mě, zda si některý z těchto remcalů položil otázku, proč nosí prodavači v Mercadoně ty roušky a rukavice? Že by byli nakažení? Podle logiky myšlení by to tak přece mělo být...
Od 4.května jsou roušky povinné v MHD.

26.dubna bylo povoleno dětem do 14 let jít na hodinovou procházku s jedním z rodičů. Protože děti prý nejvíce v karanténě trpí. První prohlášení ministra zdravotnictví povolovalo dětem do 14 let doprovodit své rodiče do obchodu nebo do banky. Ale žádné procházky natož s hračkami. Přitom se všude varovalo, že obchody a uzavřené prostory jsou potenciálně nejpravděpodobnějším místem, kde se koronavirem nakazit a že se tam nemáme dlouho zdržovat. A nyní tam pošleme děti...Kdo v tom postrádá nějakou logiku? Vláda to zřejmě na popud naštvaných komentářů změnila názor a nakonec dětem povolila procházku s jedním z rodičů a možnost si v okruhu jednoho kilometru od domova hodinu hrát. I když ne s ostatními dětmi a s rouškou na puse. O tom, jak se to v reálu pak zvrhlo, jak rodiče těchto dětí a děti nedodržovali odstup od ostatních psát nebudu. V tuto dobu se již vědělo, že za týden přijde na řadu povolení jít sportovat.
Na sítích se po záběrech chaosu způsobeného rodiči s dětmi objevily výhrůžky, že pokud vláda kvůli nezodpovědným rodičům zruší avizované zdravotní vycházky a sportování, že takto postižení začnou megafonem dětem vykládat pravdu o Ježíškovi a třech králech.
Hrozby nakonec nemusely být splněny. V sobotu 2.května skončila tvrdá domácí karanténa a mohlo se jít konečně na procházku. Ovšem za daných podmínek.

Byl stanoven časový rozvrh pro jednotlivé skupiny obyvatelstva, aby se (podle vlády) ochránily ohrožené skupiny lidí. Takže sportovci mohli vyrazit ven od 6 do 10 ráno a od 20 do 23 hodin, důchodci od 10 do 12 a od 19 do 20 hodin. Děti s jedním rodičem pak od 12 do 19 hodin.
Sportující jedinci mohli provádět svou aktivitu v rámci administrativního území obce, zatímco lidé na procházce (senioři a děti) jen v okruhu 1 km od svého bydliště. Účelem rozvrhu také bylo zamezit aglomeracím. A co se stalo v sobotu 2.května ve velkých městech? Aglomerace. Ven logicky vyrazili i lidé, kteří sport viděli maximálně v televizi.
Tento časový rozvrh se nevztahoval na obce s méně něž 5 tisíci obyvateli. Což Cala Ratjada bohužel není. Celé administrativní teritorium obce Capdepera (pod kterou Cala Ratjada spadá) totiž má více jak 11 tisíc obyvatel.
Vláda vzniklý stav komentovala tím, že každý z nás musí být zodpovědný, solidární a používat selský rozum...

Použila jsem selský rozum a v sobotu vyrazila  na výšlap jednoho z nedalekých kopcův devět. Tedy hodinu před koncem vymezeného času pro sportování. Výstup na kopec dal zabrat (nedostatek pohybu během povinného domácího vězení byl znát) a tak jsem se zapotila a tudíž i splnila definici sportování.
Bylo to v rámci administrativního teritoria obce a vyhnula jsem se aglomeracím tím, že jsem si počkala, až všichni "sportovci" slezou z kopců a vrátí se domů. O tom, jak jsem pak po poledni kličkovala labyrintem stezek v lese lemujícím příjezdovou silnici do obce, abych se vyhla kontaktu s policií a případné pokutě za porušení časového "rozvrhu pro aglomerace", pomlčím...Nikdo mě nemohl nakazit a ani já nikoho nenakazila. A o to tu přece má jít. Za ty, co se během toho časového rozvrhu shromažďovali na pláži, bych ale ruku nedala.

Od pondělí 4.května celé území Španělska vstoupilo do rozvolňovací fáze 0 (kromě několika ostrovů na Kanárech a ostrova Formentera na Baleárech, které rovnou vstoupili do fáze 1).
Ve fázi 0 mohly otevřít některé obchody, ale jen pro předem objednané zákazníky. Bary a restaurace mohly vydávat jídlo s sebou a pod. Časový rozvrh pro zdravotní a sportovní vycházky zůstal zachovaný. 
Vědělo se, že od 11.května mohou jednotlivé španělské autonomní regiony vstoupit do fáze 1. Ovšem, pokud splní podmínky, které ale zřejmě zná jen vláda a hlavní epidemiolog, který bude posuzovat podané návrhy jednotlivých autonomních oblastí. Pokud oblast podmínky splní, může přejít z fáze 0 do fáze 1. Později pak do fáze 2 a fáze 3. Mezi jednotlivými fázemi ale bude 14denní rozestup, aby se stačily projevit nové vlny nákazy způsobené nedisciplinovaností kontaktních Španělů. Po dosažení poslední fáze se Španělsko octne v tzv. "novém normálu". Co si pod tímto oficiálně podávaným pojmem představit, ví zřejmě jen vláda, nebo ti, co tahají za nitky. Já ale při slově "nueva normalidad" dostávám kopřivku a mám chuť se raději dobrovolně nakazit koronavirem.
Na téma "nového normálu" nebo nové verze našeho života (jak to dnes během tiskovky nazval španělský premiér Pedro Sanchez) se ale dnes nebudu rozepisovat. Snad někdy příště. 

Zbylé Baleárské ostrovy podmínky splnily a v pondělí 11.května Mallorka vstoupí do fáze 1.
 A co tedy podle zmíněného oficiálního vládního buletinu (BOE) pro nás na ostrově znamená? 
1. provozovatelé barů a restaurací mohou otevřít zahrádky ovšem s 50% obsazeností stolů. Lidé si tak můžou sednout terasu na jedno a to v počtu do 10 lidí u stolu.
2. Rodiny a přátelé se smí scházet doma nebo v barech do počtu 10 lidí. Musí ale dodržovat odstup apod. Scházení se není nijak časově omezeno. Scházet se můžou v rámci dané autonomní provincie.
3. Otevřít mohou hotely, ale společné prostory se nesmí používat.
4. Lidé mohou vyrazit na své chaty a druhá sídla v rámci dané provincie.
5. Malé obchody a podniky se otevřou veřejnosti bez nutnosti se předem objednávat. Je ale třeba dodržovat odstup.
6. Povoluje se trénink profesionálních sportovců, návštěva sportovišť a pod.
7. Otevírají se muzea a kina. Počet návštěvníků může být 30. Kulturní akce pod širým nebem se mohou pořádat pro max 200 lidí.
8. Časový rozvrh pro sportování a procházky je zachovaný. Změnou je, že se může sportovat jen v okruhu 1 km (Proč? To ví snad ten úředník, co to vymyslel).
9. Exkurze do přírody jsou povolené jen pod vedením turistické agentury a po předchozím objednání se...
10. Koupání v moři není povoleno, ale plavání ano (ale jen v rámci časového rozvrhu pro sport)...

Takže si to shňme a pokusme se pochopit (i když s tím pochopením to bude problém, protože tato nová pravidla pro fázi 1 postrádají logiku).
Takže do baru můžu jít kdykoliv a kamkoliv. Klidně tedy můžu zajet do baru do 90 km vzdálené Palmy. Sportovat v přírodě ale můžu jen ve vymezený čas a v okruhu 1 km (už ne v administrativní oblasti obce)... Logika?
Sportovat stále musím individuálně, ale můžu se setkávat až s 10 přáteli a to kdykoliv a kdekoliv. Třeba u mě doma nebo v tom baru...Logika?
Individuální turistika (jakou jsme v rámci "sportu" mohli vykonávat ve fázi 1 v oblasti obce) nyní není povolena. Na výlet po okolí (nebo v rámci Mallorky) je možné jít jen se specializovanou agenturou (tedy průvodcem) a po předchozím objednání v max. počtu 10 lidí...Kdyby tohle vymysleli v Česku, bylo by jasné, kdo bude vlastnit ty turistické agentury (Andrej), kdo si to tady objednal, to netuším. Pochybuji ale, že někdo z místních dobrovolně zaplatí za průvodcování po trase, kterou notoricky zná a po které se ještě v neděli 10. května může vydat sám (i když jen v rámci vymezených "sportovacích hodin)....
Kdybychom to měli vzít doslova. Procházky jsou časově omezené. Do baru můžu jít mimo procházky. Ale jak se tam dostanu? Letadlem, autem, vrtulníkem? Ani jedno nevlastním a procházka je omezená časově na dobu, kdy jsou bary dosud zavřeny. A pod.  Těch "logických" zápichů španělských vládních úředníků-"odborníků" (nebo kdo to vymýšlel) je více. Tyto ale bijí do očí.

Postupy španělské vlády byly již od začátku dost pofidérní, ale pravidla fáze 1 jsou jako z Kocourkova.  Podle kritických reakcí pod články o tom, co se smí a nesmí, je jasné, že většině lidí není jasné, jak něco takového mohlo někoho napadnout. Prase aby se v tom vyznalo! Jsem zvědavá, jak se v tom zorientuje policie, která dosud pečlivě vybírala pokuty za porušování karantény a časových rozvrhů (by mě zajímalo, kam ty prachy půjdou...).
Každopádně v neděli vyrážím na výlet do kopců v rámci teritoria obce. Pak už to na bůhví jak dlouho bude možné jen s průvodcem a za prachy...


Ještě poznámka: Na Baleárech je k dnešku evidováno lehce přes 1900 případů nákazy (z celkových 224 tisíc připadajících na Španělsko). V teritoriu obce Capdepera zahrnující i Cala Ratjadu bylo zaznamenáno 8 případů. V současné době zde není žádný případ aktivní.