Mallorca: Dobrodružná cesta k jeskyni Sa Cova Tancada je jen pro odvážné

O tom, že na Alcúdijském poloostrově existuje volně přístupná jeskyně Sa Cova Tancada jsem neměla tušení až do dne, kdy jsem začala vymýšlet, kam bych ve svém volnu vyrazila na výlet. Na internetu jsem si do vyhledávače zkusmo zadala "trasy z Port de Alcudia" a v jednom z příspěvků na wikiloc byla zmínka o této jeskyni. A tak začalo hledání více informací a na konci z toho vznikl plán trasy. Ta měla původně vézt z letoviska Port de Alcúdia po pobřeží k muzeu moderního umění Sa Bassa Blanca a odtamtud vnitrozemím směrem na ubytovnu Coll Baix. Po cestě k ubytovně jsem měla odbočit napravo na užší stezku. Dokonce jsem si ji našla na satelitních google mapách. Stezka mě měla dovézt až k jeskyni, která je ukrytá ve skalní stěně tyčící se nad moře. Nazpět jsem se měla vrátit po cestě vedoucí z Coll Baix do Alcúdie. Jenže google mapy nejsou úplně přesné a vyznačují i soukromé cesty, které nejsou veřejnosti přístupné a tak se mi nakonec ta trasa trochu změnila. Ale jeskyni jsem našla a stihla i zpáteční autobus z Alcúdie do Cala Ratjady.
A jaký že tedy byl můj objevný trek po Alcudijském poloostrově?

V pátek ráno po deváté jsem sedla na autobus, který jezdí na trase Cala Ratjada -Port de Pollenca a v deset vysedla na zastávce nedaleko přístavu v Port de Alcúdia. Bylo pod mrakem. Déšť ale nebyl hlášen. Po dvou měsících příšerných veder se v posledním týdnu konečně zase dá dýchat a hlavně je opět možné podnikat výlety.
Po promenádě lemující přístav jsem se vydala za město. Minula jsem molo, kde kotví velké trajetky Balearie zajišťující spojení se sousední Menorkou. Silnice mě dovedla ke komplexu staré teplárny, která již není v provozu a pomalu chátrá. Ve spojení s dramatickou oblohou plnou mraků to připomínalo ostravskou průmyslovou oblast. Kolem teplárny stojí i opuštěná a oplocená rezidenční čtvrť. Působí to dost neutěšeně a nevyužitě.
Hned za teplárnou jsem odbočila na ulici vedoucí k moři a narazila na starou věž Torre Major. Věž byla postavena v 16.století a byla součástí systému obranných věží postavených po obvodu ostrova. Nyní trochu chátrá. Do věže se nedalo dostat, tak jsem ji alespoň obešla. Nedaleko věže stojí betonový obelisk, který, stejně jako další obelisky rozestavěné kolem Alcudijského zálivu, sloužil k vojenským navigačním účelům během španělské občanské války.
Rezidenční čtvrtí jsem došla na pobřežní cestu. Na skalnatém pobřeží si místní vytvořili malá betonová mola, kde se dalo lehnout na lehátko. Nedaleko z moře vyrůstá malý ostrůvek Isla Alcanada s majákem z poloviny 19.století.

Došla jsem do zátoky Platja d'Alcanada. Břehy byly pokraty "dunami" z mořské trávy posidonie. Podle informační tabule, která vysvětluje důležitost přítomnosti posidonie v moři i na souši, je zřejmé, že zdejší pobřeží je touto tlející mořskou trávou zaneseno běžně.
Ve východní části zátoky u vstupu do golfového klubu začíná ornitologická naučná stezka. Na mapě bylo vyznačeno několik tras, kde lze ptactvo pozorovat. Mezi nimi i cesta vedoucí směrem k jeskyni Sa Cova Tancada.
Vydala jsem se podél pobřeží dál. Cesta lemuje areál golfového hřiště. Došla jsem na psí pláž, naproti níž je onen ostrov Isla Alcanada s majákem.

Zde již končila zástavba a začínala příroda. Břehy zde byly podemleté a moře si pomalu ukusovalo další části břehu. I zde byl na počátku 40.let minulého století postaven dělostřelecký bunkr, který měl během španělské občanské války sloužit k obraně pobřeží před vyloděním spojenců. Tyto bunkry na pobřeží jsou součástí tzv. Tamarindovy linie. Nakonec nikdy nebyly plně funkční.
Důmyslný bunkr na pobřeží je zde nepřehlédnutelný. Jeho konstrukce ale trpí. Vlny již poničily stěnu chodby spojující břeh s bunkrem. Když jsem sestoupila po schodech úzkou chodbou dolů a viděla, jak se moře vlévá dovnitř a znemožňuje průchod do bunkru, ani jsem to nezkoušela.
Pokračovala jsem dál k malé zátoce Es Faralló. Zde jsem měla u areálu muzea moderního umění Sa Bassa Blanca odbočit na cestu vedoucí do vnitrozemí. Jenže cesta u muzea vedoucí do zátoky byla zahrazená bránou a cedulí s nápisem, že je to soukromý pozemek a že mají psy. Google mapy na toto nejsou uzpůsobeny. Měli by vyznačit jen běžně průchozí cesty a ne soukromé chodníky.

Tak jsem zkusila obejít oplocený pozemek obejít po pobřeží. Ani tam ale nezačala normální cesta do vnitrozemí. Cestička, po které jsem ze zátoky šla se rozšířila v kamenitou cestu lemující pobřeží. Cesta stoupala. Podle toho, co psali na internetu ale měla vézt nějaká cesta po pobřeží až skoro k jeskyni, tak jsem po ní pokračovala. Vystoupala jsem až k bráně dalšího soukromého pozemku. Po pravé straně ale byla na keři umístěná šipka s nápisem Coll Baix. Pokračovala jsem po stezce lemující pobřeží, přelezla po žebříku plot a cesta se začala stáčet do vnitrozemí. Byla již jedna hodina a protože jsem nevěděla, jak dlouho mi ta cesta bude trvat a zda jeskyni najdu, zrychlila jsem krok.

Cesta vedla lesem. Na rozcestí jsem pokračovala rovně a pomalu stoupala. Protože tu nikde nebyly žádné směrovky odkazující na jeskyni, musela jsem se spolehnout na orientační a nějaký šestý smysl. Když jsem se dostala do lesa a cesta chvíli klesala, objevila se po pravé straně cestička vedoucí dolů. Něco mí říkalo, že to by mohla být ta odbočka vedoucí na pobřeží k jeskyni. Na kameni bylo něco napsáno zeleným sprejem. Nešlo to ale přečíst. Prostě jsem to ryskla a vydala se dolů. Cesta došla k vyschlému potoku, přešla jej a začala stoupat podél svahu. Zde jsem narazila na rudé značky na kamenech.

Tam, kde nebyly, někdo postavil malé kamenné mohyly. Stoupala jsem dál a byla sí čím dál jistější, že jdu správně. Proti mě se vracel jeden turista.

Došla jsem na plošinu, kde stezka začínala opět klesat ze svahu dolů. Zde postupně začínala ta náročná část trasy. Cesta k jeskyni je všude označovaná jako náročná. To hlavně kvůli terénu poslední části stezky. Ta totiž vede po skalnatém strmém pobřeží a občas je třeba trochu lézt a nebo se přidržovat. Sráz u stezky je totiž docela strmý. Stačí uklouznutí a můžete spadnout do moře z několika metrů. A moře ten den bylo rozbouřené. V jednom místě byly vytvořeny ve skále schody a kolem nich umístěny železné tyče, na kterých chyběl řetěz. V nižším úseku pak byl na skále upevněn řetěz, kterého jsem se přidržovala, když jsem lezla o patro níž. V některých momentech jsem si říkala, do čeho jsem se to pustila. Podle jednoho internetového blogu tento trek prý zvládnou i děti. No, možná odrostlé děti. Malé děti bych sem vůbec nebrala.

Již kousek od jeskyně mě čakalo ještě slézt asi 1,5 metrovou skálu a byla jsem u nevelkého vchodu do útrob vápencové skály.
Jeskyně Sa Cova Tancada je někdy také nazývaná Cuevas de Menorca. To kvůli mysu, na kterém jeskyně stojí. Ten se totiž jmenuje Cap de Menorca. Ostrov Menorca je naproti přes moře.
Na Mallorce jsou tisíce jeskyní. Pět z nich je veřejně přístupných (Cuevas del Drach, Cuevas dels Hams, Cuevas Campanet, Cuevas de Artá a Cuevas de Genova). Jeskyně Sa Cova Tancada měla být další z veřejně přístupných jeskyní. Její interiér je rozlehlý. Prý zde lze projít chodbu dlouhou 250 metrů a strávit zde alespoň půlhodinu obdivováním krápníhové výzdoby. V 50. letech minulého století se chystali jeskyni zpřístupnit a uvnitř byl vybudován chodník se schůdky. Nakonec ale ke zpřístupnění jeskyně nedošlo. Zřejmě kvůli náročnosti terénu, kterým by musela vést přístupová cesta. Teoreticky by se sem dalo dojet po moři.

Vyšplhala jsem se do otvoru ve skále. Je zde umístěná malá cedulka oznamující, že je to chráněný přírodní úkaz a jak se zde chovat. Za ceduli bylo přivázané klubíčko, které návštěvníci měli táhnout s sebou jeskyní a podle něj pak najít cestu nazpět. Já jsem si podle instrucí s sebou vzala nejen čelovku a baterku do ruky, ale i svíčky a zapalovač. Klubíčko se neosvědčilo. Zašmodrchávalo se. Svíčky jsem nakonec nemusela vytáhnout. Podél cesty jeskyní již svíčky stály. Tak jsem jen postupně zapalovala malé čajové svíčky a baterkou si svítila na cestu a na krápníkovou výzdobu na stěnách. Byla to krása. V jeskyni jsem byla sama. Žádné davy. Bohužel mi čas rychle utíkal a tak jsem nakonec nepřošla celou jeskyní, jen její částí a musela se vrátit. Bylo před čtvrtou hodinou a po šesté mi jel z Alcúdie poslední autobus. A přede mnou byla ještě cesta zpět. Takže jsem to v jednom rozlehlém sále jeskyně otočila, postupně zhasínala čajové svíčky a vrátila se na denní světlo. Vlny se tříštily o skalní stěnu až to dunělo. Posilnila jsem se svačinkou, schovala foťák a vydala se zdolat ten náročný úsek. Občas jsem se držela oběma rukama.

Nakonec ta cesta nahoru ale nebyla tak náročná, jako cesta dolů. Dostala jsem se z té "nebezpečné" části na steku šplhající nahoru. Poté opět do lesa a když jsem se octla na rozcestí, zabočila jsem doprava a cesta mě dovedla k štěrkové cestě vedoucí k ubytovně Coll Baix, která také vede k Alcúdii. Zde jsem již měla prakticky vyhráno. S mobilem v ruce jsem občas kontrolovala v mapách, kde se nacházím. Svižným tempem jsem se nakonec dostala na okraj Alcúdie kolem půl šesté a na autobusové zastávce jsem byla včas. V nohách jsem měla nevím  kolik kilometrů.

Za sebou osmihodinový objevný trek. Opět jsem viděla nové zajímavé kouty Mallorky. Byl to náročný, ale pěkný výlet. Někdy se snad do jeskyně vrátím, abych ji prozkoumala celou.

Video: https://youtu.be/JVgUHq7bY8E