V posledních týdnech jsem volné dny trávila na pláži. Za Betlémem jsem objevila krásnou pláž De na Calara, kde je klid a voda neuvěřitelně průzračná. Proto, když jsem si půjčila motorku, vydala jsem se právě sem.
Na dnešek jsem si ale naplánovala větší projížďku. Chtěla jsem poznat další zajímavé místo. A to i přesto, že na Mallorku dorazila vlna horkého vzduchu z Afriky a ve stínu mělo být přes 35 stupňů. Na mapě jsem si našla veřejně přístupný statek Son Real, který se nachází zhruba 2 km před Can Picafortem. Finca Publica Son Real je jednou z důležitých archeologických oblastí s pozůstatky talayotské kultury, o které se toho moc neví. Kromě pohřebiště se zde nachází několik dolmenů. Také staré vojenské věže španělské armády. Samotný statek pocházející z 15. století je pak muzeem, ukazujícím běžný život lidí na venkově. Vstupné do statku a jeho areálu je zdarma.
Takže jsem si o půl deváté zašla půjčit skůtr a hned vyrazila na cestu. K Son Real to bylo okolo 30 km. Ve čtvrt na deset jsem zaparkovala na parkovišti a zašla si do informací pro mapu a pak do muzea. Areálem statku vedou čtyři pěší stezky vedoucí k jednotlivým prehistorickým zajímavostem.
Předtím, než jsem zamířila k pohřebišti na mysu Punta des Fenicis, prošla jsem si muzeum ukazující život zdejších lidí v dobách před průmyslovou revolucí, kdy byli lidé na statku odkázáni jen na to, co si vypěstovali, vychovali, nebo nalovili v moři.A pak jsem se již vydala po cestě číslo 3 směr Necropolis. Cesta borovicovým lesem k pobřeží je dlouhá 2,3 km. Keře a stromy byly doslova obsypány cikádami, které v tom horku cikaly jako o závod. A občas nějaká na mě udělala zmatený nálet.
Na pobřeží jsem přelezla přes žebřík plot ohraničující areál statku končící pár metrů od moře. Na malém mysu stojí skupina prehistorických pohřebních staveb. Nekropolis pochází z období talayotské kultury (2.stol.před n.l. - 1. stol.n.l.). Bylo zde pohřbeno na 300 lidí. V dáli panorama pohoří Sierra Tramuntana a asi 2 km na sever hotelové komplexy Can Picafortu. Z městečka vede podél pobřeží stezka až do Son Serra de Marina. Pobřeží je skalnaté s množstvím malých písečných pláží. Na jedné z nich jsem si chtěla chvíli odpočinout. Předtím ale jsem ještě chtěla najít další prehistorické stavby. U stezky jsem objevila malou uměle vyhloubenou prehistorickou jeskyni a o kus dál pak ještě další. Kousek od ní se do výšky tyčí dva vojenské "obelisky", které sloužily jako orientační bod. Na malém ostrůvku vzdáleném od břehů asi jen 20 metrů jsou pak pozůstatky další talayotské stavby. U ostrůvku zakotvila svoji loďku španělská rodinka. Moře mezi pobřežím a ostrůvkem bylo relativně mělké. Nechala jsem věci na břehu, obula boty do vody (skály jsou tu ostré a ve vodě nějaký ten mořský ježek) a vlezla do osvěžující vody. V polovině průlivu jsem dosáhla nohama na dno a zbytek došla. Udělala pár fotek zarostlé ruiny jakésy stavby a vydala se zpět na břeh. Docela jsem zalitovala, že jsem nechala šnorchl doma. By se hodil.
Došla jsem po stezce přes les k poloprázdné pláži, kterou okupovali dva nudistické páry a rozhodla se zde strávit "nuděním" nějakou tu hodinku. Bylo poledne a slunce pralo o sto šest. Postupně moře čeřilo čím dál víc vlnek. Před druhou jsem se vydala po stezce č.2 zpět ke statku. Statek Son Real je otevřený veřejnosti od 9 do 16 hodin a nevěděla jsem, zda se vjezd do areálu zamyká. Motorka stála na porkovišti.
Cesta nazpět byla v tom horku úmorná. Na pobřeží alespoň foukal vítr.
Před odjezdem jsem ještě zašla po stezce č.1 k dalšímu prehistorickému monumentu, který je vidět již od silnice. Es Figueral je do statku vzdálený jen půl kilometru. Stezka vede polem, kde se občas pásla nějaká ovce. Většina ovčího stáda se tísnila ve stínu u chlíva.
Stavba mohla být obětištěm.
Hlad se hlásil o slovo. Na pozdní oběd jsem se rozhodla stavit v restauraci El Sol v Son Serra de Marina. A poté zamířila do Betlému na svou oblíbenou pláž, kde jsem strávila zbytek odpoledne až do osmé. Moře zde bylo opět neuvěřitelně průzračné a hladina relativně klidná.
Nakonec i přes to horko to byl příjemný den.
